SAMOTA 2005

Jedna zaujímavá a pre mňa osobne milo prekvapivá reportáž od českých bratov, ktorí evidentne poznajú našu stránku. Tak ospravedlňte trochu netradične Češtinu, ale chcel som to nechať v originále.

Ve dnech 28.-30. 11. 2005 jsem měl to štěstí se zúčastnit skvělého LARPu Samota. Akci pořádala skupina utopenců (http://utopenci.mysteria.cz ), konala se nedaleko Uherského Hradiště na tábornické základně, hrálo se v okolních lesích a na loukách. Obě mé postavy, jako mágové prožívali hru z 90% v herní osadě zvané Samota- tu tvořily dva menší patrové domky. Jeden dřevěný byl hospodou a ubytovnou, druhý zděný dům byl z části kovárnou, hospodskou kuchyní, alchymistickou laboratoří, ubytovnou pro chudé a také obchodem. Co se týče herních pravidel, byl používán systém zkušeností k postupu na úrovně u daného povolání (mág, válečník, alchymista, zloděj, hraničář), obecná pravidla, soubojový sytém a pravidla zbraní byla dle DA (Dol Amorthu- http://da.dolamorth.net/pravidla.html ). Na této akci byl hodně kladen důraz na dobré kostýmy a roleplaying na vysoké úrovni a hra probíhala bez přestávek, což se mi velmi zamlouvalo.

-Níže jsou kratičké výňatky z osobních deníků mých dvou postav, dozvíte se v nich pohled těchto dobrodruhů na běh událostí, zápisky jsou silně subjektivní a místy se od skutečné reality liší, ale díky velkým intrikám byly mým postavám některé skutečnosti a fakta utajena. Postavy prožívaly celou akci takzvaně po „magicku“, a protože se nezmiňuji o jiném dění, než běhu událostí okolo mých postav, musím uvést, že „zábavy“ pro válečníky bylo mnoho, ale ta mé postavy nezajímala a tudíž není o ní v denících zmínka. A ještě nakonec musím zdůraznit, že jsem si vybral velmi zvláštní charaktery, se kterými se jako neherní osoba názorově neztotožňuji, tím chci jednoduše říci, že nejsem taková „svině“ jako tento elf Ismir, dále že se určitě někde v textu vyskytnou nejen gramatické chyby, a proto prosím buďte velkorysí a chyby přehlížejte.

[pozn. autora: zápisky z deníku vznešeného elfa Ismira]

28.11.2OO5, Pátek- příjezd do místa zvaného Samota

Dnes jsme konečně úspěšně dokončil strastiplnou pouť do zapadlé špinavé díry v zasněžených horách. Prvním letmým pohledem jsem zjistil, že všude je to prolezlé nekultivovanými špinavými barbary a podobnou verbeží, překousl jsem tedy první nával odporu a rozhodl jsem se alespoň pár nocí zde strávit, ostatně můj společník Moon měl podobné mínění. (Rozhodli jsme se hlavně díky myšlence na snadné peníze, které určitě nebude těžké získat od takových primitivů, jako jsou barbaři nebo ti splašení bylinkáři s lukem, tak vznešeně zvaní hraničáři. A vůbec, venku byla neskutečná zima a sněžilo, takže komu by se chtělo pokračovat v putování.)

Hospoda byla klasickou špinavou nálevnou, naštěstí byly zde k dispozici nějaké pokoje, sice hodné mně jakožto vznešenému elfovi nebyli, ale když je nouze, je třeba na vybrané způsoby zapomenout. Celkem mne potěšily Barbarské hry, jež se měly následující den konat, nikoli proto, že samotná událost by mne nějak zajímala, ale hlavně díky kuřecí kýtě zdarma (i elfové musí jíst a taky rádi jí zadarmo) a poté jsem měl tušení, že by se mezi těmi všemi nízkými stvořeními mohli najít elfové nebo i jiní kouzelníci, kteří jsou hodni se s námi přátelit. A na takové elfy a lidi jsme se při hledání v hospodě a nejbližším okolí zaměřili. Nejprve jsme objevili nějakého neobvyklého muže (spíše chlapce, abych jej nepřeceňoval), do očí nás ihned trkl jeho jakoby magičský vzhled (byl prazvláštně omotán jakýmisi kusy látky), navíc se také choval dost pomateně, či přímo šíleně. Ano, tak to dopadá, když si nějaký bláhový člověk zahrává s magií, rozhodně mi nebyl příliš sympatický a důvěřovat se mu jednoznačně nedalo (moc se mu s námi elfy mluvit nechtělo), ale nebezpečí pro nás nepředstavoval, tak jsem se snažil navázat s ním dobré vztahy.

Další přímo magickou osobou byla žena s kloboukem, od níž jsem se po krátké konverzaci (takové té klasické, od ničeho nikam nevedoucí) dozvěděl, že je schopna nás učit magii (doufal jsem, že se na mě štěstí konečně usmálo), což mě potěšilo- přeci jen mé působení zde nebude jen kvůli penězům a ostatním přízemním cílům. Bohužel jsem se radoval předčasně, kouzla, která nás byla ta žena schopna učit, nebyla nikterak kouzelná (bylá jaksi nudná, přízemní a hlavně jednoduchá a předpisová), což mi zas tak nevadilo, jako ta zpropadená rádoby učitelka s kloboukem, která si myslela, že mne se může vyptávat na mé úmysly a dokonce mne poučovat a nařizovat, co mám dělat. Ďábel seber tyto hloupé lidi a v pekle spal! Rozhodně se s tou můrou nebudu přátelit a už vůbec ne ji sloužit (ledaže by mrcha zaplatila, což jen tak neudělá). Naštěstí jsem se zachoval jako správný elf a pokoušel se s kouzelnicí vycházet bez střetů, určitě se mi bude v budoucnu k něčemu hodit, takže o případném odstranění jsem zatím nepomýšlel.

A jako třetí magickou bytost jsme poznali Nestarána, klidného, vzdělaného, (velmi vysokého- až nezvykle, dvou sáhového elfa jsem ještě neviděl) světlovlasého elfa- tedy ideálního společníka pro dva elfy čaroděje. V následném přátelském hovoru, jsme zjistili, že názorově jsme si blízcí (Tedy také nemá šílené potřeby prolévat krev, ani bláhové potřeby pomáhat potřebným.) a vzájemná spolupráce bude více než příhodná.

Zbytek večera jsme strávili nasáváním zdejší atmosféry a posloucháním zajímavých bájí a historek všemožných dobrodruhů. Musel jsem uznat, že se mi toto zprvu odpudivé místo zdá čím dál víc zajímavé. (Ne že bych si na ty hloupé barbary a špínu zvykl, ale touha po magii, vzdělání, penězích a moci je čím dál víc větší.)

29.11.2005, Sobota- Barbarské hry

Hned ráno mne ti primitivní barbaři opět přesvědčili o své zvířecí povaze- snídat chléb a sádlo? Och, to nikdy- díky naší prozíravosti jsme měli dosti zásob lembasu i sušeného ovoce a tedy jsem nezůstal bez jídla. Po snídani jsme se my elfové rozhodli rozhlédnout se po nějaké zábavě, či dokonce dobrodružstvím. A tak se stalo, jakmile jsme opustili ten pajzl, zavolala si nás na rozhovor nějaká dáma, představila se jako kouzelnice Lucida. (Na první pohled z ní byla cítit magie, ale dle mého citu pro magii, to zrovna ta dobrá nebude.) A začala bez zbytečných odboček mluvit něco o práci pro ni, která nebude zrovna pomáháni chudým nebo léčení nemocné. Mluvila na nás přímo a s až přehnanou důvěrou. Chtěla po nás nějakého hraničáře (ještě živého), kterého bychom donesli k nějaké velké lípě, či čemu. Mínila jej nějak rituálně zabít (ach, proč ty temné čarodějky musí být vždycky tak potrhlé) a dala nám předem každému po třech stříbrných do začátku, abychom mohli nějak začít kout pikle a také sehnat někde tři svíčky pro rituál. Ne, že bych kategoricky zabíjení odmítal, ale proti hraničářům nic nemám, tak proč je sakra vraždit? Nyní šlo především o peníze a také zahnání nudy, protože dívat se na opilce v hospodě není nic pro dobrodružné elfy- jako třeba nás.

A tak jsem vymyslel celkem jednoduchý, přesto spolehlivý plán, jak dostat jednoho z hraničářů. Začali jsme s kupováním lektvarů, bylo jasné, že nesmíme kupovat uspávací lektvary u místní alchymistky, protože by ji zřejmě trklo (i když kdo ví, lidé přece jsou pitomí), že si trojice čarodějů kupuje uspávací lektvary ve velkém a jednoduše by nás práskla. Nějaký barbar Drass nám prodal jablečnou vůni (stačí hodit mezi hlouček hraničářů a všichni rázem spí) a nechal jsem si ještě navařit pořádný magií prosycený makový odvar, aby chycený hraničář pěkně spal a nedělal zbytečné problémy. Určili jsme jako vhodnou oběť malou drzou elfku Triss jednak proto, že je relativně lehká, takže bude snadné ji nést v hlubokém sněhu na vzdálené místo a jednak proto, že kdyby byla mezi pátrajícími hraničáři, tak by nás mohla odhalit, protože na první pohled se zdála relativně chytrá- elfové jsou jednoduše elfové. Další možností bylo lapit samotnou Chodkyni (jmenovala se Finglas, ale říkalo se jí jednoduše Chodkyně) nebo dokonce Druida, ale vzhledem k přílišnému riziku jsme o této ideje odpustili (dobrá tedy, byl jsem mými společníky přehlasován). Existovaly dvě alternativy, jak lapit hraničáře. Naše první varianta byla velmi prostá, stačí nějakým trikem odlákat Triss pryč od zbytku té jejich smečky a poté ji zhypnotizovat a nalít do ní ten makový odvar. Druhá možnost byla více destruktivní, zhypnotizoval bych hraničáře a přikázal mu ať přijde do hloučku hraničářů, jenž se scházejí vždy na louce, a otevřel mezi nimi jablečnou vůni- všichni by tedy usnuli a přišla by naše chvíle. Triss by zůstala ležet, zbytek bychom podřezali nebo nějakým jiným způsobem povraždili.

Času jsme měli ještě dosti (oběť měla být donesena na místo za dvě hodiny), a tak jsme se šli poohlédnout po nějaké krátké činnosti, kterou bychom přišli dalším penězům nebo se aspoň pobavili. Nejprve nějaký hraničář nás přesvědčoval, abychom šli přepadnou karavanu, poté nějaký gardista, abychom ji naopak bránili. I začali jsme rokovat s našimi dalšími přáteli (byli to vynikající zloději, jak se říká- byli pro každou špatnost), ke komu se přidáme nebo jestli se nám vůbec chce někam trmácet. Už vypadalo že se nějak dohodneme, nejspíše bychom počkali na konec střetu a obrali padlé, případně dorazili zbytek živých, jednoduše se nezapojovali a co nejvíce z toho vytěžili. A co se nepřihodilo, ta zatracená mistryně magie asi tušila něco o temném rituálu, jež měla provést její kolegyně (spíše protivnice), a proto se rozhodla nás všechny očarovat nějakým „pravdomluvným“ kouzlem nutící očarované říci, co zlého právě chystají, což je největší nevýhodou tohoto kouzla (třikrát cha). Samozřejmě jsme ji barvitě popsali, co plánujeme učinit s karavanou (tedy to, o čem jsme se právě v tu chvíli bavili a s čím byli všichni očarovaní obeznámeni), což ji zjevně stačilo. Jak jsem již napsal, že nepřemýšlela moc do hloubky, tak jsem měl (jako vždy) naprostou pravdu, protože ta kouzelnice měla obrovskou moc a mohla jakékoli informace získat pomocí magie, což evidentně neuměla nebo nechtěla. (Že by úmyslně? Možná svou opozici proti temné čarodějce jen navenek předstírala?) Z celého tohoto zážitku jsme si vzali velké ponaučení a secvičili jsme si atentát na jednu magicky aktivní osobu (Kdyby nějaká kouzelnice zase dělala problémy nebo by bylo potřeba zabít nějakého hraničáře…), tedy jsme si domluvili přesnou sestavu kdo co dělá- já jsem skákal po oběti prví a snažil se ji držet ústa, Nestaron díky svým fyzickým dispozicím byl přímo předurčen k držení oběti pěkně na zemi, Moon by na oběť sesílal kouzla a další naši pomocníci z řad zlodějů by se určitě se svými tesáky a noži na oběti také dobře vyřádili.

Jak času na získání oběti ubývalo, tak se mne pořád čím dál víc zmocňoval pocit lítosti nad ubohou Triss. (Nemluvě o tom, že hraničářů a podobných opiček bylo mnoho, ne že bych z nich měl strach, ale asi bych se jich jen po zabití jedné z nich tak nestřepal.) Proto jsem navrhl Nestaronovi a Moonovi, abychom nějakým způsobem (samozřejmě pro nás nejen finančně výhodným) otočili a přidali se na početnější a nejspíš (z mého pohledu) i mocnější straně hraničářů (lesních opiček). Samozřejmě jsme prozíravě kalkulovali i s variantou, že ta zlá čarodějka bude mocnější a tudíž bude třeba se zpět k ní přidat (ano, jsme vychytralí podvodníci). No a také jsme počítali s variantou, že se čarodějka na nás „nazlobí“ a pochopí naši zradu a bude si to chtít s námi vyřídit (zabít nás).Tedy domluvili jsme se tak, že vyhledáme Chodkyni, a nějakým způsobem začneme mluvit o nebezpečí pro hraničáře a potom se uvidí, jak bude slečna reagovat, jestli poslušně nabídne peníze, bude ochotni jim pomoct se nadobro zbavit čarodějnice (té se asi taková naše zrada nebude moc líbit, tak proč ji nechat živou a msty schopnou). Samozřejmě byla ještě možnost Chodkyni zabít, ale to bychom museli být hodně o samotě.

Inu, Chodkyni jsme našli v jedné z dřevěných domků vedle hospodské kuchyně a slečna byla úplně sama, byla obstoupena třemi elfy čaroději (a jedním hobitem), takže zjevně správně pochopila, že toto setkání může být pro ni poslední společenskou událostí (vyjma jejího pohřbu, kdyby se nám ji nepodařilo dobře schovat). Strach ji přímo žalostně vřískal z očí (zvláštní přirovnání, ale přesné), proto jsem začal celkem přímou řeč o blíže nespecifikované hrozbě pro hraničáře (o hrozbě pro ni jsem mluvit nemusel, to si už zjevně dobře uvědomovala), pro pokrčování rozhovoru jsem si od ní vynutil pět zlatých, což byly hodně slušné peníze (ne, byly to nehorázně veliké peníze, až mne nutily se teleportovat s nimi pryč a pár měsíců si je užívat, ale své přátele elfy bych nikdy nezradil). Právě v tu chvíli se mi do hlavy vetřela další špatná vtíravá myšlenka, abychom ji omráčili, obrali o zbývající peníze (těch by měla určitě ještě hodně), využili k rituálu a přidali se nadobro (spíše „nazlo“ a za zlo) k té zlé potrhlé a nesympatické čarodějce. Takřka ihned jsem tuto temnou myšlenu zavrhl, protože jednak by nebylo vhodné zabíjet celkem sympatickou a hezkou Chodkyni, kvůli krátkodobým a nejistým cílům a jednak by bylo alespoň pro mne rozhodně příjemnější spolupracovat se sympatickou Chodkyní, která zjevně bude schopna domluvy, než s tou šílenou čarodějkou nemající na práci jiné věci, než zabíjet hraničáře. (Pořád mi vrtalo hlavou, proč ta čarodějka ten rituál chce udělat a co z toho vzejde, abych byl přesný- Čím kdo zachází, tím také schází.)

Tak jsem vše Chodkyni vylíčil, co po nás čarodějka chce a jak míníme čarodějku společnými silami zabít. Plán jsem určil jednoduchý (opět výhodný hlavně pro nás), Chodkyně přikáže Triss, aby vypila ten makový odvar, my Triss odneseme čarodějce k té veliké lípě a těsně před započetím rituálu se hraničáři pěkně přihrnou a jednoduše se na čarodějku vrhneme a zabijeme ji. Čas rituálu bylo nutné dodržet (dle slov čarodějky), aby se povedl, z toho vyplývá, že hraničáři musí přijít včas, protože nebude schopni čarodějku zdržovat. Pakliže přijdou pozdě, tak Triss si nějak budou muset oživit, výhodné naopak bude, že čarodějka po rituálu bude tak magicky vyčerpaná, že nebude schopna kouzlit. Pro jistotu zapomeneme na svíčky, aby nebylo možné rituál provézt (dle slov čarodějky), což by teoreticky znamenalo, že Triss nehrozí nebezpečí a čarodějku můžeme zabít . Chodkyně se vším souhlasila, a tak jsem se vydali tento spletitý úmysl uskutečnit.

Přišli jsme k Triss a podal jsem ji lahvičku s oním uspávacím lektvarem, přirozeně to pít nechtěla, ale jakmile ji Chodkyně poručila, tak uspávací lektvar vypila (někdy se poslušnost nevyplácí). Nestaron vzal hluboce spící elfu na přes záda a vyšli jsme hledat lípu (hraničáři nás mohli lehce stopovat díky zřetelným stopám v hlubokém sněhu). Temná čarodějka byla nesmírně potěšena až přímo udivena (kráva jedna zavšivená), jak snadno jsme oběť získali a nenechala si opět pro sebe své hloupé otázky kdy, kde a jak jsme ji získali. (Vymyslel jsem tedy nějakou hloupost, abych nevzbudil podezření, že ji chceme trošku podvést.) Čarodějka nás vyzvala, abychom jí následovali a oznámila nám, že míříme do nějaké kobky (fuj, špína, smrad, prostě fuj- na druhou stranu mi teď mi můžou Nestaron i Moon závidět, že nejsem tak příliš přerostlý jako oni.).

Ti lehkomyslní hraničáři pořád nepřicházeli a do rituálu zbývali jen minuty (idioti pitomí), vypadalo to že Triss se může rozloučit s životem (dobře jí tak, když má tak neschopné přátele). Kobka byla už na dohled- tj. pouhých dvacet sáhů a hraničáři pořád někde v háji. Od kobky nás dělil už jen potůček s chatrným mostem, což byla skvělá pro zdržování, tedy povedený divadelní výstup Moona, který zcela věrohodně předstíral hrůzu ze starého velice nestabilního mostku a svůj asi dvou minutový výstup před a na mostě zakončil elegantním pádem do sněmu. (Stejně nám to nebylo platné, protože hraničáři jsou nedochvilné lesní opičky.) Nakonec v úplné krizi jsme vytáhli s tím, že nemáme žádné svíčky a že jednoduše pro ně musíme zajít. A ta slepice začala něco motat o tom, že použijeme místo svíček hodně sirek (zajímavá idea a to si říká čarodějka, ta šarlatánka jedna neschopná).

Rituál musel začít, zabíjet ve třech mistryni magie se mi zrovna dvakrát nechtělo. Ještěže nejsem příliš vysoký, protože kobka měla velmi nízký strop a místo rituálu byl dosti malé, i když jsme seděli. (Ach, nebohá Triss, teď je jí nadobro konec.) Oběť jsme položili doprostřed a natáhli ji, zapálili improvizované ohně (to že je magie nikomu nežeru, šarlatánka je ta povedená babice a ne magička) a čarodějka (jakože čarodějka) začala něco nesrozumitelně drmolit a svou řeč ukončila probodnutím srdce takovou malou dýkou s plamennou čepelí. (A o jednoho potrhlého hraničáře míň…) Čarodějka vyjádřila své díky nemalou finanční odměnou, což nám zas tak nevadilo. Pověděla nám ještě (jakože úplně mimochodem), že z Triss vyvolá vyššího nemrtvého, či co a že bude kousat večer všechny na Samotě a dělat z nich služebníky. (Což teda nebyla zrovna hezká představa- být v noci za hustého sněžení a nelidského mrazu někde venku naháněn upírem a ještě k tomu s tváří Triss, no děs.) A dali jsme se na odchod směrem k hospodě.

Jen co jsme vyšli jsem uzřel na kraji lesa protějšího kopce velkou skupinu nějakých šašků v zeleném držících luky (zřejmě ti úžasní a ohromě dochvilní hraničáři). Čarodějka šla po cestě přímo proti nim, na tváři majíce přímo úsměv koňský. A ti nechápaví omezenci jen hloupě koukali okolo a k ničemu se neměli. Poté jsme to nevydrželi a začali dělat směrem k čarodějce posunky, začalo jim možná docházet, že asi ta žena v kouzelnické róbě a s kouzelnickým kloboukem na hlavě bude možná ta kouzelnice, jež mají zabít. Nebyli by ani hraničáři hraničáři, aby celou záležitost nezbabrali. Místo nějaké léčky, či nápadu jak čarodějku lapit, jen tupě po ni začali pálit šípy (přímo geniální nápad) a čarodějka se jim jen vysmála a teleportovola se neznámo kam. Celé hraničářské fiasko dokončil obrovitý divoký medvěd, který skočil mezi ně a několik jich rozsápal. (Tihle hraničáři by si mohli vážně založit cirkus, protože takové šašky jen tak někdo neviděl.) Naše magické společenství raději zvolilo taktický ústup (útěk), nejen díky tomu, že jsme byli zcela vyčerpáni ke kouzlení, ale hlavně proto, že jsme dostali značný strach z čarodějky i medvěda a také proto, že již byl čas oběda.

Jsou důležitější věci než jídlo nebo peníze, například magie a k ní jsme se mohli zde dostat jen s pomocí nějakého mistra magie (temnou čarodějku jsme podrazili a chtěli úkladně zavraždi) a jako zbývající byla k dispozici na celé Samotě jedna (opět nenormální) mágině. Pakliže jsme chtěli čerpat magickou sílu, musela nám k tomu dopomáhat nějaký velmi zkušený mág, pravý důvod proč jsem nezjistil, ale zřejmě kvůli blízkosti hvozdu a vůbec celého divného horského kraje barbarů bylo čerpání velmi komplikované. Na naši novou mistryni jsme vše opět vyklopili (jak jsme plánovali a činili se s odstraněním zlé čarodějky a hraničáři vše zkazili) a ona byla ochotná nás dál učit, nutno podotknout, že její meditace se spíše podobaly nějakému orientálnímu tanci nebo (a to spíš) obrně, či jiné nemoci. (A abych jí nekřivdil, tak musím se zmínit o meditaci s tou druhou povedenou čarodějkou- magiči sedící do kruhu říkající: „Óóóómmm.“ No není to rozkošné…) Všechno zbytečně protahovala, vedla hloupé nikam nevedoucí řeči a tak se nemohla divit, že v hostinci už na nás (a na ni taky ne) nezbyly žádné klobásy, aspoň gulášek se zrovna dovařil, tak jsme se zaslouženě najedli (i když za 2 stříbrné mi to připadalo jako nepěkná lichva).

Po obědě mne zase začaly tížit černé myšlenky na budoucnost, protože nemrtvý povstane a určitě si mne vychutná mezi prvními. Možná by mi zas tak nevadilo se přidat zpět k té čarodějce, uvidíme která strana získá převahu a tam se také přidám i se společníky. Otázkou bylo jak kontaktovat tu čarodějku a také jestli by nás chtěla přijmout zpět, nicméně neměla vážný důvod nás nevzít zpět, když přeci co chtěla, to také jsme ji zajistili. Snad mi může pomoct můj bratranec Robí, je to také elf, který se rozhodl stát se mágem. I když se ne vždy (většinou tedy ne) s Robím shodnu co se týče světonázoru, politiky a přístupu k jiným rasám a skupinám lidí, dobře vím že Robí není tak magií zkažený jako já a zastává (z mého pohledu hloupé) skalní názory o vyšším smyslu přátelství, pomoci, lásky a dobru jako takovém. Ten mi určitě rychle napíše nějakou dobrou radu a nebo ještě lépe by mne mohl osobně navštívit, jestli bude mít čas (studuje v oblačném městě bílou magii a nemá moc volných dní). Poslal jsem tedy poštou soví dopis bratranci Robinovi.

Odpoledne (pozdní, po třetí hodině) bylo věnováno těm primitivním Barbarským hrám, jednoduše nezajímavý děs, kdyby aspoň trošku u toho kouzlili, ale ne oni pořád jen řvali a mlátili se mezi sebou. Turnaj v šermu vypadal zajímavěji, chvíli jsem uvažoval, že bych se i přihlásil. Nakonec jsem se neúčastnil, dílem díky své výbavě (můj tesák byl jen o něco delší, něž půl sáhu a soupeři měli i kopí v kombinaci s velkými štíty, což by nebyl zrovna vyrovnaný začátek), dílem díky tomu, abych si nezašpinil šaty (na mé rudé róbě by ta krev -zřejmě moje vlastní- kazila estetický dojem). Poté nás začala zmáhat únava a zima, tak jsme se uchýlili k teplému krbu uvnitř hospody a opět si dali nějaké dobré jídlo. Snažili jsme se vytáhnou z nějakého opilce (válečného veterána) bližší podrobnosti o nějakém portálu v lese, ale blábolil nesmysly a hlavně ohlodával špinavé kosti, což bylo více než nechutné. Všiml jsem si také, že zde hodně bují patologické hráčství- kostky o peníze tady hrál skoro každý.

Dozvěděl jsem se (od místního podsvětí), že někde po zdejších lesích se potuluje vzácný rys albín, kterého si můžeme jako kouzelníci ochočit. Idea to byla rozhodně zajímavá, mít takového přímo magického mazlíčka zní opravdu lákavě, ale musel jsem si nakonec nechat zajít chuť. Nejprve jsme zjistili kopu podrobností od všemožných zdejších lidí, dokonce i místní Druid s námi nevědomky spolupracoval. Nechali jsme ale rysa plavat, protože hraničáři se jej zřejmě rozhodli chránit (nenápadně jsem se připletl k jednomu z hloučků hraničářů -byla už skoro tma- a oni se nahlas rozprávěli, že mocný Druid je prosí, ať nebohého rysa chrání proti všem „lovcům“). Co už, hraničáři nám moc nevěří, pořád si myslí, že my jsme Triss zabili úmyslně a teď kdybychom ještě chytali „jejich“ rysa, tak jsme jasní (mrtví, prostě se nedá svítit). Jít pryč od této záležitosti byl nakonec dobrý tah, poté jsem se dozvěděl, že ta magická kočička roztrhala pár „lovců“ a dokonce i hraničářů (čím více, tím lépe).

Dozvídám se mnoho nepěkných novin, velká část hraničářů nám nevěří a dokonce si o nás myslí, že aktivně spolupracujeme s čarodějkou (Lucinou- tou temnou). Začínám mít opravdový strach, protože se má z Triss stát nějaký mocný upír a to je velice znepokojivé (asi mne sežere). Proto jsem se rozhodl se společníky kontaktovat Chodkyni, abychom nějakým způsobem přivedli zpět Triss k normálnímu životu nebo alespoň zabránili jejímu neživotu v podobě upíra. Další nemilou novinou bylo, že hraničáři už nemají žádné peníze, takže všechno jsme museli platit ze svých kapes (ne že bychom měli peněz málo, ale stejně se mě to přímo nelíbilo). Nejjednodušší bylo zajít za místní alchymistkou, aby se zeptala astrálních sfér, co ví o tom upírovi. Sféry nám tedy sdělily, že onen upír povstane o deváté hodině večer. Na otázku, jak přivést Triss zpět k životu, nám neodpověděly přímo, mluvily jen něco o předmětu, kterým byla zavražděna, dále povídala něco o tom, že použití stříbrných zbraní proti upírovi znamená nemožnost oživení Triss (úsměvné bylo, že většina dobrodruhů zbraně už postříbřené měla- navždy sbohem Triss). Tak jsme po krátké úvaze dospěli k názoru, že bude potřeba sehnat tu dýku s plamennou čepelí a toho upíra s ní nějak propíchat (jak úžasná představa, už se vidím hrdě a statečně stojíce před Triss držíce malinkou dýku a pronášejíce slova: Umři ty zlý upíre…)

Tak jsme zahájili akci Čistá duše, díky mé znalosti skvělého kouzla hypnóza, tímto způsobem jsme mohli z mnohých dobrodruhů vytáhnou vše potřebné, jestli ví něco o upírech, či kdy o dýce a jaké mají vlastně na nás názory a podobně, zajímavé bylo, že nikomu to moc nevadilo, když jsme se mu proti vůli hrabali v myšlenkách- až na milého chobota (hobita) Laira, ten na nás zavolal gardu a půl hodiny jsme se museli skrývat ve stínech, aby nás garda nezatkla, protože proti Lairovi jsme použili i trochu nepřiměřeného násilí. Lairelösse (Lair neboli chobotek, na prví pohled zkažená osoba z podsvětí) nám řekl, že ji našel jednou pohozenou v lese a že ji teď má asi jeden z hraničářů Josef (Ach tak, že by ji měli samotní hraničáři?). Tak jsme se mohli konečně něčeho chytnout. Josefa jsem opět zhypnotizoval a ten nám zase tvrdil, že o žádné dýce nic neví (tak a zas jsme tam kde jsme byli, s rozdílem toho, že už skoro nemám sílu kouzlit). Hraničáři (konkrétně Sanri- sestra mrtvé Triss, Tanaquil, Chodkyně- ta měla vlastní práce dost, protože nějaká frakce hraničářů ji chtěla zabit nebo co a nějací hošíci, které neznám jménem) s námi možná spolupracovali, ale k ničemu konkrétnímu nedošli a pořád dělali, že upír je vlastně náš problém a asi nechápali, že se snažíme zachránit i jejich životy a jejich hraničářku Triss. A tak jsme museli zase splašit několik stříbrných pro alchymistku, aby zjistila pomocí astrálních sfér něco bližšího o tom, kde je ta dýka a také něco o tom, jak se zbavit upíra, abychom mohli ještě Triss případně oživit (i když popravdě, o to mi tak moc nešlo, můj strach z upíra byl tak velký, jako když se někdo bojí že ho sežere upír).

Najednou přišel Josef s tím, že čarodějka má dýku (ach, kdyby ji měla tak v zádech) a prodá nám ji a že on nás k ní dovede… (Koho by netrklo, že je to přinejmenším na hlavu postavené a Josef lže jako lžou lháři většinou lžou, když někoho chtějí obelhat) Pravděpodobné varianty byly, že nám hraničář Josef kecá a chce nás buď zavraždit a okrást nebo vadíme nějaké frakci hraničářů, kteří nás budou chtít také zabít, takže ve výsledku to vyjde nastejno (opravdu vynikající). Možné je také, že Josefa někdo ovládá a ten nás bude chtít asi taky zabít nebo přinejmenším ovládnout (ne, nejsem paranoidní). Z těchto závěrů jasně vyplývá, že nás nečeká nic klidného a asi (určitě) poteče krev a čeká nás opravdu velkolepá konfrontace. Měl jsem už z dřívějška jednu jablečnou vůni v záloze, dál jsem si koupil jeden léčivý lektvar a nechal očarovat plášť (umožňoval dvakrát denně se teleportovat o 100 metrů bez nutnosti zaklínadla, což znamená v nulovém čase). A aby to nebylo málo zakouzlil jsem na sebe několik fyzických štítů a štít proti magii. Navrch jsem nechal uvařit jeden speciální lektvar (veratisérum) nutící postiženého mluvit absolutní pravdu, míním jej využít právě na Josefa abych věděl co na nás chystá (co kdyby na nás čekala banda rozzuřených hraničářů s ještě rozzuřenějšími rysi albíny nebo co kdyby si ta potrhlá čarodějka přitáhla třeba draka nebo vytáhla z kapsy kapesní balistu). Trošku jsme si ještě s přáteli zameditovali abychom mohli na protivníky také trochu zazářit nejen elánem (modré blesky- tak tomu říkáme my magiči) a také abych mohl seslat ještě pár dalších teleportů. Ach, Josef pořád naléhal ať jdeme a veratisérum pořád nebylo hotové, co naplat, vydali jsme se vstříc osudu do noční tmy po pěšince vedoucí do hlubokého lesa, připraveni na nejhorší.

[pozn. autora: zde Ismirův deník končí, pokračují zápisky z deníku Robího, Ismirova bratrance]

29.11.2005, Sobota – Nezměrné zklamání

Ráno bylo jako každé jiné obyčejné ráno, ranní meditace, snídaně a potom dlouhé studium principů magie života, krátká přestávka, potom zase studium- každodenní klasika na univerzitě v Tel-Alclinu. Odpoledne mi došla zpráva od drahého bratrance Ismira, že má problémy, jde mu o život a že musím nutně za ním přijet nebo alespoň mu poradit, co má dělat. Zběžně mě obeznámil s jeho situací. Vypadalo to, jako obvykle, Ismir podváděl a kul nějaké pochybné intriky, ale teď to vážně přehnal. Nikdy jsem sice mu do očí neřekl, že s jeho magií ovládanou a zkaženou duší nesouhlasím, ale teď je očividně pozdě. Kdyby tak byl rozumný a dal se na řádné studium a nesnil pořád o nějakých dobrodružstvích a té jeho tajemné magii, lépe řečeno po ohnivé magii. A ačkoli si nejsem jistý, zdali by on udělal to samé pro mě, tak za ním přijedu, otázka je, jestli mne mistr pustí a také jak takovou dálku urazím, na koni by to trvalo minimálně několik dní, spíš týden a půl. Ale mistr vládne mocnou magií, možná by mohl pro mne vytvořit portál, když jsem jeho oblíbený žák. A tak se mistr rozhodl dovolit mi týden studijního volna a dokonce mi i vytvořil portál, takže večer za tmy jsem se objevil před hostincem na Samotě uprostřed zasněžených hor v zemích divokých barbarů.

Ismir mi psal něco o hospodě, že tam ho určitě najdu, tak jsem se tam vydal. Vevnitř bylo spoustu zvláštních dobrodruhů v náladě, asi z nějakého alkoholu, tak jsem si přisedl a dal se s nimi do rozhovoru. Oni se se mnou bavili, jako by mne dobře znali a oslovovali mne dokonce Ismire. Bylo to asi naši nejen naši podobou, ale hlavně oba nosíme podobné elfí kouzelnické róby a také máme stejný účes. Tak jsem jim tedy vysvětlil, že já jsem jeho bratranec a přijíždím za ním, abych mu pomohl z průšvihu, jak jsem to již mnohokrát udělal. A potom jsem se samozřejmě snažil zjistit něco o té události s upírem a místních poměrech. Už dlouhou chvíli Ismir nepřicházel, a tak jsem se vydal ven z hospody, abych jej našel nebo on našel mě. Uviděl jsem malý hlouček nějakých lidí bavící se hodně nahlas o strašné vraždě. Tak jsem se k nim připojil a nechal si vše znovu povědět. Prý tu po osadě chodil nějaký hraničář s čtyřmi uřezanými hlavami u pasu a prý byl celý od krve. Měl krátké černé vlasy, vyšší postavu, kroužkovou zbroj, luk, šípy, meč a jako znak na košili měl listnatý strom na cihlách, tedy podali mi celkem podrobný popis nějakého místního šílence. Poté nastala má chvíle, zeptal jsem se na Ismir, jestli neví kde je, že jsem jeho bratranec a cestoval jsem velkou dálku, abych jej viděl a pomohl mu.

Co mi sdělili bylo naprosto zdrcující, jedna s těch hlav byla Ismira, zbylé byly nějakých dvou elfů a poslední maličká nějakého hobita. Slovy se nedá popsat obrovský žal, který jsem cítil, o to větší byl můj vztek. Naštěstí má vůle byla natolik silná a odhodlal jsem se racionálně vyšetřit, kdo stojí za vraždou Ismira a těch zbylých tří, asi to byli jeho přátelé elfové Moon, Nestaron a ten tajemný hobitek. Zeptal jsem se nějakých mladých hezkých hraničářek Sanri (údajně je to sestřenice zavražděné Triss) a Tanaquil, zdali neví kam šel Ismir a jeho společníci, něž byli zavražděni. Řekli něco o pěšině vedoucí do hvozdu a že je vedl Josef za temnou čarodějnicí. Ihned jsem se rozhodl, že se tam vydám a pomstím Ismirovu smrt, ať jej zabil kdokoli, odpyká si náležitý trest, spravedlnosti musí být učiněno zadost. Vydal jsem se po louce vedle hospody společně s dalšími poutníky, kteří dorazil dnes večer na Samotu, jako já. Po dvaceti sázích cesty po pěšině jsme spatřili šerednou spoušť, sníh byl zbarven do červena celé okolí bylo polité krví. Sklonil jsem magickou hůlku a jednoduchým kouzlem jsem rozzářil konec hůlky tak, že v okolí by se dobře daly studovat starověké rukopisy, tak krásně se světelná kouzla učí jen na Tel-Alclinské univerzitě.

Opravdu mne udivilo, co jsem viděl. Na zemi ležela čtyři těla, každé pokryto asi pětipalcovou vrstvou zkrvaveného sněhu, sníh jsme odhrabali a opravdu jsme našli mého drahého bratrance i s jeho společníky. Kromě té krvavé spouště mne udivily další věci, proč někdo oběti zahrabal tak zvláštním způsobem na kraji cesty a hlavně proč jim hlavy uřezával ne zrovna ostrým mečem, proč je neusekl, když je tak nutně potřeboval proč tolik zbytečné krve. Průběh vraždy byl jasný hlavně díky tomu, že na místě jsme našli rozbitý flakónek od velmi silně koncentrované jablečné vůně, už jen pohled na zbytky této lahvičky mne takřka uspal. Potom vrah vytáhl zřejmě obyčejný meč a uřezal jim hlavy jak bylo patrno z těch rozdrcených krků. Takže to vypadá na jednoho vraha, který oběti uspal a uřezal jim hlavy, potom byl viděn Josef, jak nosí hlavy elfů u pasu. Nějak to začalo postupně zapadat dohromady. Poté jsem tedy ohledat Ismira a co mne udivilo ještě více bylo to, že žádná z jeho věcí se zřejmě neztratila, respektive nebyla ukradena. Kromě slušných peněz, nějakých lektvarů a podobných věcí jsem také našel jeho deník, kde byly zaznamenány všechny jeho špinavé podvody i jeho zvláštní názory na svět. Takže vrahovi nešlo o peníze, chtěl hlavně zabít dobrodruhy, byť zcela neprofesionálním způsobem. Díky této Ismirově deníku jsem zjistil, že měl zaplacený na dnešní noc dobrý pokoj v hospodě a ten plášť co má na sobě je magický. Důkladné čtení jeho deníku mne utvrdilo v domnění, že Ismir byl opravdu bezcharakterní fanatický, ale zato mocný kouzelník, tedy co ztratil na elfí čestnosti a charakteru získal na magickém nadání, soudě dle jeho magické knihy byl opravdu mocný kouzelník, rozhodně toho svedl více, než já. Poté jsme těla s náležitou pietou pohřbili vedle posvátného staletého buku.

V pátrání jsme pokračovali dál, o Ismirovi jsem zjistil, že se nechoval k ostatním, kteří nebyli elfy, s náležitou úctou, nýbrž jako hloupý povýšený elf. Někteří mi dokonce tvrdili, že vedl sektu tří elfů nekromantů, kteří byli velmi mocní, prý ovládali minimálně sedmý a jejich vůdce Ismir dokonce desátý stupeň zasvěcení do věd nekromantských, věd magických a dokonce i umění zlodějů a assassinů. No, co mě udivilo ještě více bylo to, že více bláznů sdílelo tuto nesmyslnou myšlenku. Nic z toho nebyla vůbec pravda, pročetl jsem důkladně celý Ismirův deník i jeho magickou knihu a o černé magii, nějaké sektě, či dokonce zapovězenému umění zlodějů a assassinů nepadlo ani slovo, což byl jasný důkaz, že nic z toho není pravda a kdyby byla, tak by se Ismir rád pochválil ve svém deníku, jako to dělával často. O tom, že Josef nosil ty hlavy není pochyb, mnoho lidí jej vidělo, jak je má přivázané k opasku.

Hraničáři chtěli dál pokračovat v pátrání po dýce a chtěli zachránit Triss, ostatně já jim v tom rád pomohu, vypadají jako dobří lidé. Jediným řešením bylo donutit Josefa, ať vypije to veratisérum, které už má alchymistka určitě uvařeno. S mými novými přáteli jsme se na něj složili, bylo dost drahé a přišli v doprovodu Chodkyně za Josefem, že to má vypít, pro jistotu jsem se jej ještě pokusil zhypnotizovat, nic naplat, jen řekl, že on je psychicky imunní nebo co to zadrmolil a vylil to drahé veratisérum na mě na mou drahou róbu. Po tomto jsem trošku začínal litovat, že hraničářům vlastně pomáhám, když oni si ani sami neumí udělat pořádek s vlastními lidmi. Žal z Ismirovy smrti, žal z neschopných hraničářů a nesmyslnosti bytí jsem šel zapít s přáteli do hospody. Ač pivo bylo přímo hnusné, zlajnovali jsme se jako elfové brzo a do velké míry. Poté jsme v tomto stavu zřejmě obtěžovali nějaké mladé hraničářky a brali jim jejich peníze, či co, moc si nepamatuji, také jsem si dělali dobrý den z nějakých gardistů a jiných hraničářů. Potom přišel zas Josef a tvrdil nám že jsme nekromanti, protože máme nekrohůlky a že jsme zloději a co já vím ještě. Žádnou nekrohůlku jsem nikdy nevlastnil, má hůlka je výhradně ke kumulování magické síly a jednoduššímu sesílání kouzel. Přesně, co a jak se stalo, si vlastně ani moc nepamatuji, alkohol s elfy dělá divy. Dobře ale vím, že mi pořád někdo bral moji hůlku a když jsem hrál karty s ostatními dobrodruhy, tak gardisté našli na mrtvole za hospodou černý šátek s lebkou a moji „nekrohůlku“. Naštěstí mne neobvinili, zřejmě jim došlo, že v takovém stavu jsem byl nemohl nikoho zabít.

Den se chýlil ke konci a do půlnoci zbývalo jen posledních pár minut, snažil jsem se ještě nějak zjistit, co je Josef vlastně zač a zdali je stále služebníkem čarodějky. Opět jsme musel navštívit místního obchodníka, abych od něj dostal svou hůlku, kterou mi pořád někdo bral. Vyšel jsem ven a něco po mě chtěli Sanri a Tanaquil, vůbec si nic z toho nepamatuji, ale nějak mi utkvělo v hlavě, že Sanri má pravdu a já ji budu rád poslouchat. Někdy v jednu nebo dvě jsem šel tedy mezi posledníma spát.

30.11.2005, Neděle- zatracený pozemský svět

Ráno mne mí noví přátelé budili, prý dole v hospodě jsou na jídlo smažená vajíčka, ať vstávám a rychle jdu dolů jíst, nebo nezbude. Nezbylo, elfům trvá dlouho, než vstanou. Jako bych sebe nepoznával, možná mé zmatení, bolesti hlavy a ošklivé vidiny je způsobeno včerejším zapíjením žalu ze smrti mého milovaného bratrance Ismira, ale do mé ztrápené hlavy se čím dál víc vkrádají chuchvalce temných myšlenek, které rozhodně nejsou mé a nikdy bych je nevymyslel. Mám najednou chuť se přidat k místnímu podsvětí, chuť chránit upíra a chuť zabíjet hraničáře. Psychicky nezvládám tuto zamotanou situaci a únik hledám v alkoholu. Ostatně u krbu je teplíčko na rozdíl od venku, kde se sice mírně oteplilo, ale místo sněhu teď prší a ven se vydávají jen pomatení hraničáři.

Do hospodských dveří vtrhne Chodkyně, je celé promočená, z vlasu jí stékají proudy dešťové vody obličej má zkrvavený, šaty potrhané. Zařvala jen jedno slovo: „Skřeti!“ Potom ležíce svým hraničářům říkala něco o špinavých skřetech, kteří lezou z nor a chtějí zničit celou osadu ale nějaké další hlavní myšlenka mi díky mému stavu unikla. Hraničáři, jakmile ji uslyšeli měli velkou radost. Aťsi, mě už je všechno jedno, jen ať skřeti to tu třeba celé sní, život je ošklivý a nemá smysl. Ztratil jsem už zdravý rozum, nemohl jsem již nestranně pozorovat situaci, nemohl jsem přemýšlet, má osobnost byla v rozkladu. Únik jsem opět hledal v alkoholu, ještěže jsem po Ismirovi zdědil takové množství peněz.

Mlžilo se mi před očima, temnota mi zakryla mysl, vidím, jak ke mně přistoupila nějaké paní a říká, že dojde k velkému střetu mezi hraničáři a stoupenci čarodějky a já musím jít bojovat proti hraničářům, musím jich pozabíjet co nejvíc bude možné. Ano má pravdu, učiním tak, vběhnu mezi ně a povraždím jich v poslední bitvě svým tesákem co nevíc bude možné, nezaleknu se jejich dlouhých mečů ani jejich šípů, poběžím a budu zabíjet a zabíjet. Do bitvy je ještě dost času, a tak jdu do hospody zabít čas dalším pivem. Nějak jsem nevybral zatáčku do dveří a mé čelo se potkalo s futry, z mé brašničky mi vypadl Ismirův deník a můj kartáč, tak jsem tyto dva předměty sebral, položil na stůl u dalšího pivka se zabavil čtením z Ismirova deníku a čtením svých vzpomínek, možná právě zde najdu odpovědi na otázky, proč jsem v tak hluboké krizi a proč tíhnu k alkoholu, když doposud jsem byl abstinent.

Čtení mě moc nebavilo a vše mé myšlení přehlušovala touha po zabíjení hraničářů, touha po boji, touha po krvi. Z mé elfí povahy pomalu zbýval je narcisismus, který byl ve mně znovu probuzen pohledem na můj kartáč, měl bych se konečně učesat, vlasy jsem měl neupravené, hodně mastné a mokré od deště. Tak jsem vlasy sčesal do culíku, a co jsem neuviděl v zrcadle, na krku jsem objevil dvě tenké kulaté jizvy, nepamatoval jsem si, že bych je tam měl někdy před mým příjezdem na Samotu, musely se tam nějak dostat během mého pobytu zde, ale jak? Jak se mohly tyto dvě kulaté jizvy dostat na můj krk? Že bych v hospodě spadl do střepů nebo že by mne takto škrábly větvičky v lese? Zas tak vymazaný na duchu jsem ještě nebyl a tak mne trklo, že takové jizvy mohlo způsobit jen a pouze upíří kousnutí a jak se dočítám ze svých zápisků, tak mé myšlení bylo pobořeno po záhadném setkání se Sanri, ze kterého si nic moc nepamatuji. Vše do sebe zapadalo jako skládanka, ale co mám dělat? Nemůžu se vůli té upírky vzepřít, ale můžu ve vhodné chvíli otéct zpět na universitu do Tel-Alclinu a tam mne jistě mistr, či jiní mocní mágové poradí a třeba i zbaví tu upírku moci nade mnou. Ještě, aby ze mě nebyl taky upír, to by mě ještě chybělo, ale na druhou stranu…

Vyjdu před hospodu a vidím, že se začínají seskupovat různé tajemné existence, nějací místní lapkové, támhle stojí ta temná čarodějka, tu si povídá nějaký loupežník s barbarem Drassem. Ta cizí paní mne osloví, zdali jsem schopen jít zabíjet hraničáře a já jsem nucen neviditelnou silou, která svírá mou mysl, prohlásit, že zabíjet hraničáře budu rád. Chtěla vědět, jestli mohu kouzlit, což jsem nemohl, veškerá má magické síla byla vyčerpána včera večer, když jsem byl opilý a sesílal jsem pro zábavu modré blesky do jiných opilců. Byl jsem však odhodlán jít vraždit jen pomocí mého krátkého mečíku. Temná čarodějka nabídla, že se mnou bude meditovat a upírka mi to dokonce přikázal, tak jsem prostě meditovat jít musel. Po meditaci jsem na sebe začaroval několik fyzických a magických štítů. Aha, už mi to došlo, navzdory mé pošramocené mysli, ta paní co mi přikazuje, co mám dělat je ta temná čarodějka Lucida, ale upírku jsem potom již nikde od rána neviděl.

Bitva začala na louce před osadou, na straně jedné byli zřejmě hraničáři a nějací jejich příznivci i s mistryní kouzelnicí, na straně druhé stála temná čarodějka a rotila se nějaká pochybná skupina různých loupežníků, zlodějů a jim podobných. Místní barbaři i Drassem se přidali k čarodějce také. Já jsem byl nucen bojovat, ač proti své vůli proti hraničářům, mí přátelé elfové se bitvy neúčastnili, dobře věděli proč.

Armády se rozběhly proti sobě, tasím tesák a běžím v první vlně. Takže úkol čarodějky jsem splnil, do bitvy jsem vstoupil a teď nastala chvíle se vzepřít její nadvládě. Snažil jsem se ze všech sil přemoci sílu čarodějky, ale odejít z bitvy se mi nepodařilo, musel jsem tedy bojovat dál. Slyším další příkaz: „Robí, kouzli, rychle!“ Nedokázal jsem nesplnit přímý příkaz, a tak jsem zhypnotizoval nějakého obrovitého válečníka a přikázal mu, aby zabíjel hraničáře. Takové zlo jsem v životě ještě neuzpůsobil a budu tohoto činu do smrti litoval, ale magická moc čarodějky je mnohokrát větší, než má a já je přemoci asi nedokážu. Zacítil jsem slabý zápach jablečné vůně, několik hraničářů na druhé strany bitevního pole bylo uspáno a poučen s bratrancova konce jsem tedy nechtěl spinkat také, proto jsem zvolil taktický ústup. Kouzelnice, kterou Ismir neměl rád, si mé sympatie v této bitvě také nezískala, zakouzlila do mě celkem silné modré blesky, naštěstí jsem byl magicky chráněn, takže jsem se jí akorát vysmál. A aby toho nebylo málo, tak za mnou běželi dva velicí hraničáři, jejich kroužkové košile zlověstně cinkaly, ještěže mám celkem rychlé nohy a také jsem relativně lehký, a tak jsem se nebořil do rozbředlého sněhu, jako mí pronásledovatelé. Jaké jen je zaklínadlo na neviditelnost? Nemohl jsem si při útěku vzpomenout a teleportaci mým pláštěm jsem si šetřil do větších průšvihů, než byli jen dva soupeři. Rychle a neobratně jsem listoval magickou knihou, našel jsem zaklínadlo, zastavil se, zneviditelnil jsem a jako neviditelný jsem kličkoval hustým lesíkem ve snaze ztratit se mým pronásledovatelům. Povedlo se, hraničáři to vzdali, ale moc dobrý tah to nebyl, poněvadž jsem byl dost promočený. Zdá se, že upírka ani čarodějka tu nikde nebyli a já mohl se z tohoto zpropadeného místa zmizet nadobro.

Jenže mé věci byly v patře nad hostince, v mém pokoji. Proto jsem využil svůj plášť, teleportoval jsem se přímo do svého pokoje, sbalil si své věci. Seběhl po schodech dolů do hostince, rozloučil jsem se se svými známými, teleportoval jsem se pryč z hostince, hlídaného přívrženci temné čarodějky, k posvátnému buku, kde byl pohřben můj bratranec Ismir, poklonil jsem se mu, ač nežil dobrým a prospěšným životem, tak pořád to byl můj příbuzný a dobrý přítel, navždy si jej budu pamatovat jako cílevědomého a statečného dobrodruha, kterým se já asi nikdy nestanu. Nebyl již čas, někdo by si mne mohl všimnout, tak se odcházím po cestě do nejbližšího města, abych požádal mého mistra na magické univerzitě v Tel-Alclinu o přenesení portálem zpět a hlavně o radu, jak zbavit moc upírky nade mnou. Ale cítím, jak se temnota stahuje z mé mysli, navrací se mi hodnoty dobra a lásky. Opět mám odpor k alkoholu a opět mám potřebu pomáhat, třeba tady tomu chudákovi, co leží u cesty.

Zvedám jej a co nezjistím, je to hraničář, povídá že je promrzlý, zraněný a nemá sílu jít dál. Údajně je posel a musí předat zprávu gardě v sousední vesnici. Tedy mu pomáhám vstát, chlapík má zkrvavenou pravou nohu, ale zato silnou vůli, je už schopen jít bez problémů, tedy s mou dopomocí, dál po cestě. Nedá mi to, abych se nezeptal, co tak důležitého musí předat a proč šel zrovna on, když je raněný. Vyprávěl něco o souboji Finglas s upírem, že jej Chodkyně hodila někam do podzemí pomocí jednosměrného portálu, ale potom při bitvě s místním podsvětím byla skoro zabita. A že on je posel místního Druida, který ji dostal z Drassových rukou. Povídá, že moc upírky je zatím zničena, ale většina hraničářů byla povražděna a temná čarodějka Lucida získává na moci. Tak jsme se spolu vydali do blízké vesnice, kde snad bude možno zaplatit za nějakého holuba a poslat zprávu mistrovi do Tel-Alclinu.

Díky tomuto nečekanému dobrodružství jsem získal mnoho životních zkušeností velmi odlišných od studia na magické universitě. Začínám přemýšlet, že po ukončení základních studií bílé magie, bych se mohl na pár let někam vypravit, stejně jako můj zesnulý bratranec, za dobrodružstvím, ale nebudu předbíhat, studium mi končí až příštím rokem a jak teď už dobře vím, život přináší mnoho nečekaných zvratů…


Závěrem bych chtěl vyslovit nezměrné díky a nehynoucí slávu organizátorům (skupina Utopenci) a snad ještě bych chtěl jen vyslovit skromné přání, aby se takovýchto vynikající LARPů zaměřených na roleplaying a dobré kostýmy konalo na Moravě více, než nyní, a aby se rozšířil na LARPech systém pravidel DA, tedy pravidla pro souboj, rozměry zbraní a herní mechanismy.

S úctou Ismir, ismir@dolamorth.net, http://da.dolamorth.net, skupina Dol Amorth, Vsetín