Preskočiť na obsah

SAMOTA 2005

  • by

Ve dnech 28.–30. 11. 2005 jsem měl to štěs­tí se zúčast­nit skvělé­ho LARPu Samota. Akci pořá­da­la sku­pi­na uto­pen­ců (http://​uto​pen​ci​.mys​te​ria​.cz ), kona­la se neda­le­ko Uherského Hradiště na tábor­nic­ké základ­ně, hrá­lo se v okol­ních lesích a na lou­kách. Obě mé posta­vy, jako mágo­vé pro­ží­va­li hru z 90% v her­ní osa­dě zva­né Samota- tu tvo­ři­ly dva men­ší pat­ro­vé dom­ky. Jeden dře­věný byl hos­po­dou a uby­tov­nou, dru­hý zděný dům byl z čás­ti kovár­nou, hos­pod­skou kuchy­ní, alchy­mis­tic­kou labo­ra­to­ří, uby­tov­nou pro chu­dé a také obcho­dem. Co se týče her­ních pra­vi­del, byl pou­ží­ván sys­tém zku­še­nos­tí k postu­pu na úrov­ně u dané­ho povo­lá­ní (mág, váleč­ník, alchy­mis­ta, zlo­děj, hra­ni­čář), obec­ná pra­vid­la, sou­bo­jo­vý sytém a pra­vid­la zbra­ní byla dle DA (Dol Amorthu- http://​da​.dola​morth​.net/​p​r​a​v​i​d​l​a​.​h​tml ). Na této akci byl hod­ně kla­den důraz na dob­ré kos­tý­my a rolep­la­y­ing na vyso­ké úrov­ni a hra pro­bí­ha­la bez přes­tá­vek, což se mi vel­mi zamlouvalo.

-Níže jsou kratičké výňatky z osobních deníků mých dvou postav, dozvíte se v nich pohled těchto dobrodruhů na běh událostí, zápisky jsou silně subjektivní a místy se od skutečné reality liší, ale díky velkým intrikám byly mým postavám některé skutečnosti a fakta utajena. Postavy prožívaly celou akci takzvaně po „magicku“, a protože se nezmiňuji o jiném dění, než běhu událostí okolo mých postav, musím uvést, že „zábavy“ pro válečníky bylo mnoho, ale ta mé postavy nezajímala a tudíž není o ní v denících zmínka. A ještě nakonec musím zdůraznit, že jsem si vybral velmi zvláštní charaktery, se kterými se jako neherní osoba názorově neztotožňuji, tím chci jednoduše říci, že nejsem taková „svině“ jako tento elf Ismir, dále že se určitě někde v textu vyskytnou nejen gramatické chyby, a proto prosím buďte velkorysí a chyby přehlížejte.

[pozn. auto­ra: zápis­ky z dení­ku vzne­še­né­ho elfa Ismira]

28.11.2OO5, Pátek- pří­jezd do mís­ta zva­né­ho Samota

Dnes jsme koneč­ně úspěš­ně dokon­čil stras­ti­pl­nou pouť do zapad­lé špi­na­vé díry v zasněže­ných horách. Prvním let­mým pohle­dem jsem zjis­til, že všu­de je to pro­lez­lé nekul­ti­vo­va­ný­mi špi­na­vý­mi bar­ba­ry a podob­nou ver­be­ží, pře­kousl jsem tedy prv­ní nával odpo­ru a roz­hodl jsem se ales­poň pár nocí zde strá­vit, ostat­ně můj spo­leč­ník Moon měl podob­né mínění. (Rozhodli jsme se hlav­ně díky myš­len­ce na snad­né pení­ze, kte­ré urči­tě nebu­de těž­ké zís­kat od tako­vých pri­mi­ti­vů, jako jsou bar­ba­ři nebo ti spla­še­ní bylin­ká­ři s lukem, tak vzne­še­ně zva­ní hra­ni­čá­ři. A vůbec, ven­ku byla nesku­teč­ná zima a sněži­lo, tak­že komu by se chtělo pokra­čo­vat v putování.)

Hospoda byla kla­sic­kou špi­na­vou nálev­nou, naštěs­tí byly zde k dis­po­zi­ci něja­ké poko­je, sice hod­né mně jakož­to vzne­še­né­mu elfo­vi neby­li, ale když je nou­ze, je tře­ba na vybra­né způso­by zapo­me­nout. Celkem mne potěši­ly Barbarské hry, jež se měly násle­du­jí­cí den konat, niko­li pro­to, že samot­ná udá­lost by mne nějak zají­ma­la, ale hlav­ně díky kuře­cí kýtě zdar­ma (i elfo­vé musí jíst a taky rádi jí zadar­mo) a poté jsem měl tuše­ní, že by se mezi těmi vše­mi níz­ký­mi stvo­ře­ní­mi moh­li najít elfo­vé nebo i jiní kou­zel­ní­ci, kte­ří jsou hod­ni se s námi přá­te­lit. A na tako­vé elfy a lidi jsme se při hle­dá­ní v hos­po­dě a nejb­liž­ším oko­lí zaměři­li. Nejprve jsme obje­vi­li něja­ké­ho neob­vyk­lé­ho muže (spí­še chlap­ce, abych jej nepře­ce­ňo­val), do očí nás ihned trkl jeho jako­by magičs­ký vzhled (byl pra­zvlášt­ně omo­tán jaký­mi­si kusy lát­ky), navíc se také cho­val dost poma­te­ně, či pří­mo šíle­ně. Ano, tak to dopa­dá, když si něja­ký blá­ho­vý člo­věk zahrá­vá s magií, roz­hod­ně mi nebyl pří­liš sym­pa­tic­ký a důvěřo­vat se mu jed­no­znač­ně neda­lo (moc se mu s námi elfy mlu­vit nech­tělo), ale nebez­pe­čí pro nás nepřed­sta­vo­val, tak jsem se sna­žil navá­zat s ním dob­ré vztahy.

Další pří­mo magic­kou oso­bou byla žena s klo­bou­kem, od níž jsem se po krát­ké kon­ver­za­ci (tako­vé té kla­sic­ké, od niče­ho nikam neve­dou­cí) dozvěděl, že je schop­na nás učit magii (dou­fal jsem, že se na mě štěs­tí koneč­ně usmá­lo), což mě potěši­lo- pře­ci jen mé půso­be­ní zde nebu­de jen kvůli penězům a ostat­ním pří­zem­ním cílům. Bohužel jsem se rado­val před­čas­ně, kouz­la, kte­rá nás byla ta žena schop­na učit, neby­la nikte­rak kou­zel­ná (bylá jak­si nud­ná, pří­zem­ní a hlav­ně jed­no­du­chá a před­pi­so­vá), což mi zas tak neva­di­lo, jako ta zpro­pa­de­ná rádo­by uči­tel­ka s klo­bou­kem, kte­rá si mys­le­la, že mne se může vyptá­vat na mé úmys­ly a dokon­ce mne pou­čo­vat a naři­zo­vat, co mám dělat. Ďábel seber tyto hlou­pé lidi a v pek­le spal! Rozhodně se s tou můrou nebu­du přá­te­lit a už vůbec ne ji slou­žit (leda­že by mrcha zapla­ti­la, což jen tak neudělá). Naštěstí jsem se zacho­val jako správ­ný elf a pokou­šel se s kou­zel­ni­cí vychá­zet bez stře­tů, urči­tě se mi bude v budouc­nu k něče­mu hodit, tak­že o pří­pad­ném odstra­nění jsem zatím nepomýšlel.

A jako tře­tí magic­kou bytost jsme pozna­li Nestarána, klid­né­ho, vzděla­né­ho, (vel­mi vyso­ké­ho- až nezvyk­le, dvou sáho­vé­ho elfa jsem ješ­tě nevi­děl) svět­lo­vla­sé­ho elfa- tedy ide­ál­ní­ho spo­leč­ní­ka pro dva elfy čaro­děje. V násled­ném přá­tel­ském hovo­ru, jsme zjis­ti­li, že názo­ro­vě jsme si blíz­cí (Tedy také nemá šíle­né potře­by pro­lé­vat krev, ani blá­ho­vé potře­by pomá­hat potřeb­ným.) a vzá­jem­ná spo­lu­prá­ce bude více než příhodná.

Zbytek veče­ra jsme strá­vi­li nasá­vá­ním zdej­ší atmo­sfé­ry a poslou­chá­ním zají­ma­vých bájí a his­to­rek vše­mož­ných dob­ro­dru­hů. Musel jsem uznat, že se mi toto zpr­vu odpu­di­vé mís­to zdá čím dál víc zají­ma­vé. (Ne že bych si na ty hlou­pé bar­ba­ry a špí­nu zvykl, ale tou­ha po magii, vzdělá­ní, penězích a moci je čím dál víc větší.)

29.11.2005, Sobota- Barbarské hry

Hned ráno mne ti pri­mi­tiv­ní bar­ba­ři opět přes­věd­či­li o své zví­ře­cí pova­ze- sní­dat chléb a sád­lo? Och, to nikdy- díky naší pro­zí­ra­vos­ti jsme měli dosti zásob lem­ba­su i suše­né­ho ovo­ce a tedy jsem nezůs­tal bez jíd­la. Po sní­da­ni jsme se my elfo­vé roz­hod­li rozh­léd­nout se po něja­ké zába­vě, či dokon­ce dob­ro­druž­stvím. A tak se sta­lo, jak­mi­le jsme opus­ti­li ten pajzl, zavo­la­la si nás na roz­ho­vor něja­ká dáma, před­sta­vi­la se jako kou­zel­ni­ce Lucida. (Na prv­ní pohled z ní byla cítit magie, ale dle mého citu pro magii, to zrov­na ta dob­rá nebu­de.) A zača­la bez zby­teč­ných odbo­ček mlu­vit něco o prá­ci pro ni, kte­rá nebu­de zrov­na pomá­há­ni chu­dým nebo léče­ní nemoc­né. Mluvila na nás pří­mo a s až přeh­na­nou důvěrou. Chtěla po nás něja­ké­ho hra­ni­čá­ře (ješ­tě živé­ho), kte­ré­ho bychom dones­li k něja­ké vel­ké lípě, či čemu. Mínila jej nějak ritu­ál­ně zabít (ach, proč ty tem­né čaro­děj­ky musí být vždyc­ky tak potrh­lé) a dala nám pře­dem kaž­dé­mu po třech stří­br­ných do začát­ku, aby­chom moh­li nějak začít kout pik­le a také seh­nat něk­de tři svíč­ky pro ritu­ál. Ne, že bych kate­go­ric­ky zabí­je­ní odmí­tal, ale pro­ti hra­ni­čá­řům nic nemám, tak proč je sak­ra vraž­dit? Nyní šlo pře­dev­ším o pení­ze a také zahná­ní nudy, pro­to­že dívat se na opil­ce v hos­po­dě není nic pro dob­ro­druž­né elfy- jako tře­ba nás.

A tak jsem vymys­lel cel­kem jed­no­du­chý, přes­to spo­leh­li­vý plán, jak dostat jed­no­ho z hra­ni­čá­řů. Začali jsme s kupo­vá­ním lekt­va­rů, bylo jas­né, že nesmí­me kupo­vat uspá­va­cí lekt­va­ry u míst­ní alchy­mis­t­ky, pro­to­že by ji zřej­mě trk­lo (i když kdo ví, lidé pře­ce jsou pito­mí), že si tro­j­i­ce čaro­dějů kupu­je uspá­va­cí lekt­va­ry ve vel­kém a jed­no­du­še by nás prásk­la. Nějaký bar­bar Drass nám pro­dal jab­leč­nou vůni (sta­čí hodit mezi hlou­ček hra­ni­čá­řů a všich­ni rázem spí) a nechal jsem si ješ­tě nava­řit pořád­ný magií pro­sy­ce­ný mako­vý odvar, aby chy­ce­ný hra­ni­čář pěk­ně spal a nedělal zby­teč­né prob­lé­my. Určili jsme jako vhod­nou oběť malou drzou elf­ku Triss jed­nak pro­to, že je rela­tiv­ně leh­ká, tak­že bude snad­né ji nést v hlu­bo­kém sněhu na vzdá­le­né mís­to a jed­nak pro­to, že kdy­by byla mezi pát­ra­jí­cí­mi hra­ni­čá­ři, tak by nás moh­la odha­lit, pro­to­že na prv­ní pohled se zdá­la rela­tiv­ně chyt­rá- elfo­vé jsou jed­no­du­še elfo­vé. Další mož­nos­tí bylo lapit samot­nou Chodkyni (jme­no­va­la se Finglas, ale říka­lo se jí jed­no­du­še Chodkyně) nebo dokon­ce Druida, ale vzhle­dem k pří­liš­né­mu rizi­ku jsme o této ide­je odpus­ti­li (dob­rá tedy, byl jsem mými spo­leč­ní­ky pře­hla­so­ván). Existovaly dvě alter­na­ti­vy, jak lapit hra­ni­čá­ře. Naše prv­ní varian­ta byla vel­mi pros­tá, sta­čí něja­kým tri­kem odlá­kat Triss pryč od zbyt­ku té jejich smeč­ky a poté ji zhyp­no­ti­zo­vat a nalít do ní ten mako­vý odvar. Druhá mož­nost byla více des­truk­tiv­ní, zhyp­no­ti­zo­val bych hra­ni­čá­ře a při­ká­zal mu ať přij­de do hlouč­ku hra­ni­čá­řů, jenž se schá­ze­jí vždy na lou­ce, a ote­vřel mezi nimi jab­leč­nou vůni- všich­ni by tedy usnu­li a přiš­la by naše chví­le. Triss by zůs­ta­la ležet, zby­tek bychom podře­za­li nebo něja­kým jiným způso­bem povraždili.

Času jsme měli ješ­tě dosti (oběť měla být done­se­na na mís­to za dvě hodi­ny), a tak jsme se šli pooh­léd­nout po něja­ké krát­ké čin­nos­ti, kte­rou bychom přiš­li dal­ším penězům nebo se aspoň poba­vi­li. Nejprve něja­ký hra­ni­čář nás přes­věd­čo­val, aby­chom šli pře­pad­nou kara­va­nu, poté něja­ký gar­dis­ta, aby­chom ji naopak brá­ni­li. I zača­li jsme roko­vat s naši­mi dal­ší­mi přá­te­li (byli to vyni­ka­jí­cí zlo­ději, jak se říká- byli pro kaž­dou špat­nost), ke komu se při­dá­me nebo jest­li se nám vůbec chce někam trmá­cet. Už vypa­da­lo že se nějak dohod­ne­me, nejs­pí­še bychom počka­li na konec stře­tu a obra­li pad­lé, pří­pad­ně dora­zi­li zby­tek živých, jed­no­du­še se neza­po­jo­va­li a co nej­ví­ce z toho vytěži­li. A co se nepři­ho­di­lo, ta zatra­ce­ná mis­try­ně magie asi tuši­la něco o tem­ném ritu­álu, jež měla pro­vést její kole­gy­ně (spí­še pro­tiv­ni­ce), a pro­to se roz­hod­la nás všech­ny oča­ro­vat něja­kým „prav­dom­luv­ným“ kouz­lem nutí­cí oča­ro­va­né říci, co zlé­ho prá­vě chys­ta­jí, což je nej­vět­ší nevý­ho­dou toho­to kouz­la (tři­krát cha). Samozřejmě jsme ji bar­vi­tě pop­sa­li, co plá­nu­je­me uči­nit s kara­va­nou (tedy to, o čem jsme se prá­vě v tu chví­li bavi­li a s čím byli všich­ni oča­ro­va­ní obe­zná­me­ni), což ji zjev­ně sta­či­lo. Jak jsem již napsal, že nepře­mýš­le­la moc do hloub­ky, tak jsem měl (jako vždy) napros­tou prav­du, pro­to­že ta kou­zel­ni­ce měla obrov­skou moc a moh­la jaké­ko­li infor­ma­ce zís­kat pomo­cí magie, což evi­den­tně neuměla nebo nech­těla. (Že by úmy­sl­ně? Možná svou opo­zi­ci pro­ti tem­né čaro­děj­ce jen nave­nek před­stí­ra­la?) Z celé­ho toho­to zážit­ku jsme si vza­li vel­ké ponau­če­ní a secvi­či­li jsme si aten­tát na jed­nu magic­ky aktiv­ní oso­bu (Kdyby něja­ká kou­zel­ni­ce zase děla­la prob­lé­my nebo by bylo potře­ba zabít něja­ké­ho hra­ni­čá­ře…), tedy jsme si dom­lu­vi­li přes­nou sesta­vu kdo co dělá- já jsem ská­kal po oběti prví a sna­žil se ji držet ústa, Nestaron díky svým fyzic­kým dis­po­zi­cím byl pří­mo pře­dur­čen k drže­ní oběti pěk­ně na zemi, Moon by na oběť sesí­lal kouz­la a dal­ší naši pomoc­ní­ci z řad zlo­dějů by se urči­tě se svý­mi tesá­ky a noži na oběti také dobře vyřádili.

Jak času na zís­ká­ní oběti ubý­va­lo, tak se mne pořád čím dál víc zmoc­ňo­val pocit lítos­ti nad ubo­hou Triss. (Nemluvě o tom, že hra­ni­čá­řů a podob­ných opi­ček bylo mno­ho, ne že bych z nich měl strach, ale asi bych se jich jen po zabi­tí jed­né z nich tak nestře­pal.) Proto jsem navrhl Nestaronovi a Moonovi, aby­chom něja­kým způso­bem (samo­zřej­mě pro nás nejen finanč­ně výhod­ným) oto­či­li a při­da­li se na počet­něj­ší a nejs­píš (z mého pohle­du) i moc­něj­ší stra­ně hra­ni­čá­řů (les­ních opi­ček). Samozřejmě jsme pro­zí­ra­vě kal­ku­lo­va­li i s varian­tou, že ta zlá čaro­děj­ka bude moc­něj­ší a tudíž bude tře­ba se zpět k ní při­dat (ano, jsme vychyt­ra­lí pod­vod­ní­ci). No a také jsme počí­ta­li s varian­tou, že se čaro­děj­ka na nás „naz­lo­bí“ a pocho­pí naši zra­du a bude si to chtít s námi vyří­dit (zabít nás).Tedy dom­lu­vi­li jsme se tak, že vyhle­dá­me Chodkyni, a něja­kým způso­bem začne­me mlu­vit o nebez­pe­čí pro hra­ni­čá­ře a potom se uvi­dí, jak bude sleč­na rea­go­vat, jest­li posluš­ně nabíd­ne pení­ze, bude ochot­ni jim pomoct se nadob­ro zba­vit čaro­děj­ni­ce (té se asi tako­vá naše zra­da nebu­de moc líbit, tak proč ji nechat živou a msty schop­nou). Samozřejmě byla ješ­tě mož­nost Chodkyni zabít, ale to bychom muse­li být hod­ně o samotě.

Inu, Chodkyni jsme našli v jed­né z dře­věných dom­ků ved­le hos­pod­ské kuchy­ně a sleč­na byla úpl­ně sama, byla obstou­pe­na tře­mi elfy čaro­ději (a jed­ním hobi­tem), tak­že zjev­ně správ­ně pocho­pi­la, že toto set­ká­ní může být pro ni posled­ní spo­le­čen­skou udá­los­tí (vyj­ma její­ho pohřbu, kdy­by se nám ji nepo­da­ři­lo dobře scho­vat). Strach ji pří­mo žalost­ně vřís­kal z očí (zvlášt­ní při­rov­ná­ní, ale přes­né), pro­to jsem začal cel­kem pří­mou řeč o blí­že nespe­ci­fi­ko­va­né hroz­bě pro hra­ni­čá­ře (o hroz­bě pro ni jsem mlu­vit nemu­sel, to si už zjev­ně dobře uvědo­mo­va­la), pro pokr­čo­vá­ní roz­ho­vo­ru jsem si od ní vynu­til pět zla­tých, což byly hod­ně sluš­né pení­ze (ne, byly to neho­ráz­ně veli­ké pení­ze, až mne nuti­ly se tele­por­to­vat s nimi pryč a pár měsí­ců si je uží­vat, ale své přá­te­le elfy bych nikdy nezra­dil). Právě v tu chví­li se mi do hla­vy vetře­la dal­ší špat­ná vtí­ra­vá myš­len­ka, aby­chom ji omrá­či­li, obra­li o zbý­va­jí­cí pení­ze (těch by měla urči­tě ješ­tě hod­ně), využi­li k ritu­álu a při­da­li se nadob­ro (spí­še „naz­lo“ a za zlo) k té zlé potrh­lé a nesym­pa­tic­ké čaro­děj­ce. Takřka ihned jsem tuto tem­nou myš­le­nu zavr­hl, pro­to­že jed­nak by neby­lo vhod­né zabí­jet cel­kem sym­pa­tic­kou a hez­kou Chodkyni, kvůli krát­ko­do­bým a nejis­tým cílům a jed­nak by bylo ales­poň pro mne roz­hod­ně pří­jem­něj­ší spo­lu­pra­co­vat se sym­pa­tic­kou Chodkyní, kte­rá zjev­ně bude schop­na dom­lu­vy, než s tou šíle­nou čaro­děj­kou nema­jí­cí na prá­ci jiné věci, než zabí­jet hra­ni­čá­ře. (Pořád mi vrta­lo hla­vou, proč ta čaro­děj­ka ten ritu­ál chce udělat a co z toho vzej­de, abych byl přes­ný- Čím kdo zachá­zí, tím také schází.)

Tak jsem vše Chodkyni vylí­čil, co po nás čaro­děj­ka chce a jak míní­me čaro­děj­ku spo­leč­ný­mi sila­mi zabít. Plán jsem určil jed­no­du­chý (opět výhod­ný hlav­ně pro nás), Chodkyně při­ká­že Triss, aby vypi­la ten mako­vý odvar, my Triss odne­se­me čaro­děj­ce k té veli­ké lípě a těs­ně před zapo­če­tím ritu­álu se hra­ni­čá­ři pěk­ně při­hr­nou a jed­no­du­še se na čaro­děj­ku vrh­ne­me a zabi­je­me ji. Čas ritu­álu bylo nut­né dodr­žet (dle slov čaro­děj­ky), aby se povedl, z toho vyplý­vá, že hra­ni­čá­ři musí při­jít včas, pro­to­že nebu­de schop­ni čaro­děj­ku zdr­žo­vat. Pakliže přij­dou pozdě, tak Triss si nějak budou muset oži­vit, výhod­né naopak bude, že čaro­děj­ka po ritu­álu bude tak magic­ky vyčer­pa­ná, že nebu­de schop­na kouz­lit. Pro jis­to­tu zapo­me­ne­me na svíč­ky, aby neby­lo mož­né ritu­ál pro­vézt (dle slov čaro­děj­ky), což by teore­tic­ky zna­me­na­lo, že Triss nehro­zí nebez­pe­čí a čaro­děj­ku může­me zabít . Chodkyně se vším sou­hla­si­la, a tak jsem se vyda­li ten­to sple­ti­tý úmysl uskutečnit.

Přišli jsme k Triss a podal jsem ji lah­vič­ku s oním uspá­va­cím lekt­va­rem, při­ro­ze­ně to pít nech­těla, ale jak­mi­le ji Chodkyně poru­či­la, tak uspá­va­cí lekt­var vypi­la (něk­dy se posluš­nost nevyp­lá­cí). Nestaron vzal hlu­bo­ce spí­cí elfu na přes záda a vyšli jsme hle­dat lípu (hra­ni­čá­ři nás moh­li leh­ce sto­po­vat díky zře­tel­ným sto­pám v hlu­bo­kém sněhu). Temná čaro­děj­ka byla nesmír­ně potěše­na až pří­mo udi­ve­na (krá­va jed­na zavši­ve­ná), jak snad­no jsme oběť zís­ka­li a nene­cha­la si opět pro sebe své hlou­pé otáz­ky kdy, kde a jak jsme ji zís­ka­li. (Vymyslel jsem tedy něja­kou hlou­post, abych nevz­bu­dil pode­zře­ní, že ji chce­me troš­ku pod­vést.) Čarodějka nás vyzva­la, aby­chom jí násle­do­va­li a ozná­mi­la nám, že míří­me do něja­ké kob­ky (fuj, špí­na, smrad, pros­tě fuj- na dru­hou stra­nu mi teď mi můžou Nestaron i Moon závi­dět, že nej­sem tak pří­liš pře­rost­lý jako oni.).

Ti leh­ko­my­sl­ní hra­ni­čá­ři pořád nepři­chá­ze­li a do ritu­álu zbý­va­li jen minu­ty (idi­oti pito­mí), vypa­da­lo to že Triss se může roz­lou­čit s živo­tem (dobře jí tak, když má tak neschop­né přá­te­le). Kobka byla už na dohled- tj. pou­hých dva­cet sáhů a hra­ni­čá­ři pořád něk­de v háji. Od kob­ky nás dělil už jen potůček s chatr­ným mos­tem, což byla skvělá pro zdr­žo­vá­ní, tedy pove­de­ný diva­del­ní výstup Moona, kte­rý zce­la věro­hod­ně před­stí­ral hrůzu ze sta­ré­ho veli­ce nesta­bil­ní­ho mos­t­ku a svůj asi dvou minu­to­vý výstup před a na mos­tě zakon­čil ele­gan­tním pádem do sněmu. (Stejně nám to neby­lo plat­né, pro­to­že hra­ni­čá­ři jsou nedoch­vil­né les­ní opič­ky.) Nakonec v úpl­né kri­zi jsme vytáh­li s tím, že nemá­me žád­né svíč­ky a že jed­no­du­še pro ně musí­me zajít. A ta sle­pi­ce zača­la něco motat o tom, že pou­ži­je­me mís­to sví­ček hod­ně sirek (zají­ma­vá idea a to si říká čaro­děj­ka, ta šar­la­tán­ka jed­na neschopná).

Rituál musel začít, zabí­jet ve třech mis­try­ni magie se mi zrov­na dva­krát nech­tělo. Ještěže nej­sem pří­liš vyso­ký, pro­to­že kob­ka měla vel­mi níz­ký strop a mís­to ritu­álu byl dosti malé, i když jsme seděli. (Ach, nebo­há Triss, teď je jí nadob­ro konec.) Oběť jsme polo­ži­li dopros­třed a natáh­li ji, zapá­li­li impro­vi­zo­va­né ohně (to že je magie niko­mu neže­ru, šar­la­tán­ka je ta pove­de­ná babi­ce a ne magič­ka) a čaro­děj­ka (jako­že čaro­děj­ka) zača­la něco nesro­zu­mi­tel­ně drmo­lit a svou řeč ukon­či­la pro­bod­nu­tím srd­ce tako­vou malou dýkou s pla­men­nou čepe­lí. (A o jed­no­ho potrh­lé­ho hra­ni­čá­ře míň…) Čarodějka vyjá­dři­la své díky nema­lou finanč­ní odměnou, což nám zas tak neva­di­lo. Pověděla nám ješ­tě (jako­že úpl­ně mimo­cho­dem), že z Triss vyvo­lá vyš­ší­ho nemr­tvé­ho, či co a že bude kou­sat večer všech­ny na Samotě a dělat z nich slu­žeb­ní­ky. (Což teda neby­la zrov­na hez­ká před­sta­va- být v noci za hus­té­ho sněže­ní a nelid­ské­ho mra­zu něk­de ven­ku nahá­něn upí­rem a ješ­tě k tomu s tvá­ří Triss, no děs.) A dali jsme se na odchod směrem k hospodě.

Jen co jsme vyšli jsem uzřel na kra­ji lesa pro­těj­ší­ho kop­ce vel­kou sku­pi­nu něja­kých šaš­ků v zele­ném drží­cích luky (zřej­mě ti úžas­ní a ohro­mě dochvil­ní hra­ni­čá­ři). Čarodějka šla po ces­tě pří­mo pro­ti nim, na tvá­ři mají­ce pří­mo úsměv koňs­ký. A ti nechá­pa­ví ome­zen­ci jen hlou­pě kou­ka­li oko­lo a k niče­mu se neměli. Poté jsme to nevy­dr­že­li a zača­li dělat směrem k čaro­děj­ce posun­ky, zača­lo jim mož­ná dochá­zet, že asi ta žena v kou­zel­nic­ké róbě a s kou­zel­nic­kým klo­bou­kem na hla­vě bude mož­ná ta kou­zel­ni­ce, jež mají zabít. Nebyli by ani hra­ni­čá­ři hra­ni­čá­ři, aby celou zále­ži­tost nez­bab­ra­li. Místo něja­ké léč­ky, či nápa­du jak čaro­děj­ku lapit, jen tupě po ni zača­li pálit šípy (pří­mo geniál­ní nápad) a čaro­děj­ka se jim jen vysmá­la a tele­por­to­vo­la se nezná­mo kam. Celé hra­ni­čá­řs­ké fias­ko dokon­čil obro­vi­tý divo­ký med­věd, kte­rý sko­čil mezi ně a něko­lik jich roz­sá­pal. (Tihle hra­ni­čá­ři by si moh­li váž­ně zalo­žit cir­kus, pro­to­že tako­vé šaš­ky jen tak něk­do nevi­děl.) Naše magic­ké spo­le­čen­ství raději zvo­li­lo tak­tic­ký ústup (útěk), nejen díky tomu, že jsme byli zce­la vyčer­pá­ni ke kouz­le­ní, ale hlav­ně pro­to, že jsme dosta­li znač­ný strach z čaro­děj­ky i med­věda a také pro­to, že již byl čas oběda.

Jsou důle­ži­těj­ší věci než jíd­lo nebo pení­ze, napří­klad magie a k ní jsme se moh­li zde dostat jen s pomo­cí něja­ké­ho mis­tra magie (tem­nou čaro­děj­ku jsme pod­ra­zi­li a chtěli úklad­ně zavraž­di) a jako zbý­va­jí­cí byla k dis­po­zi­ci na celé Samotě jed­na (opět nenor­mál­ní) mági­ně. Pakliže jsme chtěli čer­pat magic­kou sílu, muse­la nám k tomu dopo­má­hat něja­ký vel­mi zku­še­ný mág, pra­vý důvod proč jsem nez­jis­til, ale zřej­mě kvůli blíz­kos­ti hvoz­du a vůbec celé­ho div­né­ho hor­ské­ho kra­je bar­ba­rů bylo čer­pá­ní vel­mi kom­pli­ko­va­né. Na naši novou mis­try­ni jsme vše opět vyklo­pi­li (jak jsme plá­no­va­li a čini­li se s odstra­něním zlé čaro­děj­ky a hra­ni­čá­ři vše zka­zi­li) a ona byla ochot­ná nás dál učit, nut­no podot­knout, že její medi­ta­ce se spí­še podo­ba­ly něja­ké­mu orien­tál­ní­mu tan­ci nebo (a to spíš) obr­ně, či jiné nemo­ci. (A abych jí nekřiv­dil, tak musím se zmí­nit o medi­ta­ci s tou dru­hou pove­de­nou čaro­děj­kou- magi­či sedí­cí do kru­hu říka­jí­cí: „Óóóómmm.“ No není to roz­koš­né…) Všechno zby­teč­ně pro­ta­ho­va­la, ved­la hlou­pé nikam neve­dou­cí řeči a tak se nemoh­la divit, že v hos­tin­ci už na nás (a na ni taky ne) nez­by­ly žád­né klo­bá­sy, aspoň gulá­šek se zrov­na dova­řil, tak jsme se zaslou­že­ně najed­li (i když za 2 stří­br­né mi to při­pa­da­lo jako nepěk­ná lichva).

Po obědě mne zase zača­ly tížit čer­né myš­len­ky na budouc­nost, pro­to­že nemr­tvý povs­ta­ne a urči­tě si mne vychut­ná mezi prv­ní­mi. Možná by mi zas tak neva­di­lo se při­dat zpět k té čaro­děj­ce, uvi­dí­me kte­rá stra­na zís­ká pře­va­hu a tam se také při­dám i se spo­leč­ní­ky. Otázkou bylo jak kon­tak­to­vat tu čaro­děj­ku a také jest­li by nás chtěla přij­mout zpět, nic­mé­ně neměla váž­ný důvod nás nevzít zpět, když pře­ci co chtěla, to také jsme ji zajis­ti­li. Snad mi může pomoct můj brat­ra­nec Robí, je to také elf, kte­rý se roz­hodl stát se mágem. I když se ne vždy (vět­ši­nou tedy ne) s Robím shod­nu co se týče světo­ná­zo­ru, poli­ti­ky a pří­stu­pu k jiným rasám a sku­pi­nám lidí, dobře vím že Robí není tak magií zka­že­ný jako já a zastá­vá (z mého pohle­du hlou­pé) skal­ní názo­ry o vyš­ším smys­lu přá­tels­tví, pomo­ci, lás­ky a dob­ru jako tako­vém. Ten mi urči­tě rych­le napí­še něja­kou dob­rou radu a nebo ješ­tě lépe by mne mohl osob­ně nav­ští­vit, jest­li bude mít čas (stu­du­je v oblač­ném měs­tě bílou magii a nemá moc vol­ných dní). Poslal jsem tedy poštou soví dopis brat­ran­ci Robinovi.

Odpoledne (pozd­ní, po tře­tí hodi­ně) bylo věno­vá­no těm pri­mi­tiv­ním Barbarským hrám, jed­no­du­še neza­jí­ma­vý děs, kdy­by aspoň troš­ku u toho kouz­li­li, ale ne oni pořád jen řva­li a mlá­ti­li se mezi sebou. Turnaj v šer­mu vypa­dal zají­ma­věji, chví­li jsem uva­žo­val, že bych se i přih­lá­sil. Nakonec jsem se neúčast­nil, dílem díky své výba­vě (můj tesák byl jen o něco del­ší, něž půl sáhu a sou­pe­ři měli i kopí v kom­bi­na­ci s vel­ký­mi ští­ty, což by nebyl zrov­na vyrov­na­ný začá­tek), dílem díky tomu, abych si neza­špi­nil šaty (na mé rudé róbě by ta krev ‑zřej­mě moje vlast­ní- kazi­la este­tic­ký dojem). Poté nás zača­la zmá­hat úna­va a zima, tak jsme se uchý­li­li k tep­lé­mu krbu uvni­tř hos­po­dy a opět si dali něja­ké dob­ré jíd­lo. Snažili jsme se vytáh­nou z něja­ké­ho opil­ce (váleč­né­ho vete­rá­na) bliž­ší pod­rob­nos­ti o něja­kém por­tá­lu v lese, ale blá­bo­lil nesmys­ly a hlav­ně ohlo­dá­val špi­na­vé kos­ti, což bylo více než nechut­né. Všiml jsem si také, že zde hod­ně bují pato­lo­gic­ké hráč­ství- kos­t­ky o pení­ze tady hrál sko­ro každý.

Dozvěděl jsem se (od míst­ní­ho pod­světí), že něk­de po zdej­ších lesích se potu­lu­je vzác­ný rys albín, kte­ré­ho si může­me jako kou­zel­ní­ci ocho­čit. Idea to byla roz­hod­ně zají­ma­vá, mít tako­vé­ho pří­mo magic­ké­ho maz­líč­ka zní oprav­du láka­vě, ale musel jsem si nako­nec nechat zajít chuť. Nejprve jsme zjis­ti­li kopu pod­rob­nos­tí od vše­mož­ných zdej­ších lidí, dokon­ce i míst­ní Druid s námi nevědom­ky spo­lu­pra­co­val. Nechali jsme ale rysa pla­vat, pro­to­že hra­ni­čá­ři se jej zřej­mě roz­hod­li chrá­nit (nená­pad­ně jsem se přip­letl k jed­no­mu z hlouč­ků hra­ni­čá­řů ‑byla už sko­ro tma- a oni se nahlas roz­prá­věli, že moc­ný Druid je pro­sí, ať nebo­hé­ho rysa chrá­ní pro­ti všem „lov­cům“). Co už, hra­ni­čá­ři nám moc nevěří, pořád si mys­lí, že my jsme Triss zabi­li úmy­sl­ně a teď kdy­by­chom ješ­tě chy­ta­li „jejich“ rysa, tak jsme jas­ní (mrtví, pros­tě se nedá sví­tit). Jít pryč od této zále­ži­tos­ti byl nako­nec dob­rý tah, poté jsem se dozvěděl, že ta magic­ká kočič­ka roz­tr­ha­la pár „lov­ců“ a dokon­ce i hra­ni­čá­řů (čím více, tím lépe).

Dozvídám se mno­ho nepěk­ných novin, vel­ká část hra­ni­čá­řů nám nevěří a dokon­ce si o nás mys­lí, že aktiv­ně spo­lu­pra­cu­je­me s čaro­děj­kou (Lucinou- tou tem­nou). Začínám mít oprav­do­vý strach, pro­to­že se má z Triss stát něja­ký moc­ný upír a to je veli­ce zne­po­ko­ji­vé (asi mne seže­re). Proto jsem se roz­hodl se spo­leč­ní­ky kon­tak­to­vat Chodkyni, aby­chom něja­kým způso­bem při­ved­li zpět Triss k nor­mál­ní­mu živo­tu nebo ales­poň zabrá­ni­li její­mu neži­vo­tu v podo­bě upí­ra. Další nemi­lou novi­nou bylo, že hra­ni­čá­ři už nema­jí žád­né pení­ze, tak­že všech­no jsme muse­li pla­tit ze svých kapes (ne že bychom měli peněz málo, ale stej­ně se mě to pří­mo nelí­bi­lo). Nejjednodušší bylo zajít za míst­ní alchy­mis­t­kou, aby se zep­ta­la astrál­ních sfér, co ví o tom upí­ro­vi. Sféry nám tedy sděli­ly, že onen upír povs­ta­ne o devá­té hodi­ně večer. Na otáz­ku, jak při­vést Triss zpět k živo­tu, nám neod­po­věděly pří­mo, mlu­vi­ly jen něco o před­mětu, kte­rým byla zavraž­děna, dále poví­da­la něco o tom, že pou­ži­tí stří­br­ných zbra­ní pro­ti upí­ro­vi zna­me­ná nemož­nost oži­ve­ní Triss (úsměv­né bylo, že vět­ši­na dob­ro­dru­hů zbra­ně už postří­bře­né měla- navž­dy sbo­hem Triss). Tak jsme po krát­ké úva­ze dospěli k názo­ru, že bude potře­ba seh­nat tu dýku s pla­men­nou čepe­lí a toho upí­ra s ní nějak pro­pí­chat (jak úžas­ná před­sta­va, už se vidím hrdě a sta­teč­ně sto­jí­ce před Triss drží­ce malin­kou dýku a pro­ná­še­jí­ce slo­va: Umři ty zlý upíre…)

Tak jsme zahá­ji­li akci Čistá duše, díky mé zna­los­ti skvělé­ho kouz­la hyp­nó­za, tím­to způso­bem jsme moh­li z mno­hých dob­ro­dru­hů vytáh­nou vše potřeb­né, jest­li ví něco o upí­rech, či kdy o dýce a jaké mají vlast­ně na nás názo­ry a podob­ně, zají­ma­vé bylo, že niko­mu to moc neva­di­lo, když jsme se mu pro­ti vůli hra­ba­li v myš­len­kách- až na milé­ho cho­bo­ta (hobi­ta) Laira, ten na nás zavo­lal gar­du a půl hodi­ny jsme se muse­li skrý­vat ve stí­nech, aby nás gar­da nezat­kla, pro­to­že pro­ti Lairovi jsme pou­ži­li i tro­chu nepři­měře­né­ho nási­lí. Lairelösse (Lair nebo­li cho­bo­tek, na prví pohled zka­že­ná oso­ba z pod­světí) nám řekl, že ji našel jed­nou poho­ze­nou v lese a že ji teď má asi jeden z hra­ni­čá­řů Josef (Ach tak, že by ji měli samot­ní hra­ni­čá­ři?). Tak jsme se moh­li koneč­ně něče­ho chyt­nout. Josefa jsem opět zhyp­no­ti­zo­val a ten nám zase tvr­dil, že o žád­né dýce nic neví (tak a zas jsme tam kde jsme byli, s roz­dí­lem toho, že už sko­ro nemám sílu kouz­lit). Hraničáři (kon­krét­ně Sanri- ses­tra mrtvé Triss, Tanaquil, Chodkyně- ta měla vlast­ní prá­ce dost, pro­to­že něja­ká frak­ce hra­ni­čá­řů ji chtěla zabit nebo co a něja­cí hoší­ci, kte­ré neznám jmé­nem) s námi mož­ná spo­lu­pra­co­va­li, ale k niče­mu kon­krét­ní­mu nedoš­li a pořád děla­li, že upír je vlast­ně náš prob­lém a asi nechá­pa­li, že se sna­ží­me zachrá­nit i jejich živo­ty a jejich hra­ni­čá­řku Triss. A tak jsme muse­li zase spla­šit něko­lik stří­br­ných pro alchy­mis­t­ku, aby zjis­ti­la pomo­cí astrál­ních sfér něco bliž­ší­ho o tom, kde je ta dýka a také něco o tom, jak se zba­vit upí­ra, aby­chom moh­li ješ­tě Triss pří­pad­ně oži­vit (i když pop­rav­dě, o to mi tak moc nešlo, můj strach z upí­ra byl tak vel­ký, jako když se něk­do bojí že ho seže­re upír).

Najednou při­šel Josef s tím, že čaro­děj­ka má dýku (ach, kdy­by ji měla tak v zádech) a pro­dá nám ji a že on nás k ní dove­de… (Koho by netr­k­lo, že je to při­nej­men­ším na hla­vu posta­ve­né a Josef lže jako lžou lhá­ři vět­ši­nou lžou, když něko­ho chtějí obel­hat) Pravděpodobné varian­ty byly, že nám hra­ni­čář Josef kecá a chce nás buď zavraž­dit a okrást nebo vadí­me něja­ké frak­ci hra­ni­čá­řů, kte­ří nás budou chtít také zabít, tak­že ve výsled­ku to vyj­de nastej­no (oprav­du vyni­ka­jí­cí). Možné je také, že Josefa něk­do ovlá­dá a ten nás bude chtít asi taky zabít nebo při­nej­men­ším ovlád­nout (ne, nej­sem para­no­id­ní). Z těch­to závěrů jas­ně vyplý­vá, že nás neče­ká nic klid­né­ho a asi (urči­tě) pote­če krev a čeká nás oprav­du vel­ko­le­pá kon­fron­ta­ce. Měl jsem už z dří­vějš­ka jed­nu jab­leč­nou vůni v zálo­ze, dál jsem si kou­pil jeden léči­vý lekt­var a nechal oča­ro­vat plášť (umož­ňo­val dva­krát den­ně se tele­por­to­vat o 100 met­rů bez nut­nos­ti zaklí­nad­la, což zna­me­ná v nulo­vém čase). A aby to neby­lo málo zakouz­lil jsem na sebe něko­lik fyzic­kých ští­tů a štít pro­ti magii. Navrch jsem nechal uva­řit jeden spe­ciál­ní lekt­var (vera­ti­sé­rum) nutí­cí pos­ti­že­né­ho mlu­vit abso­lut­ní prav­du, míním jej využít prá­vě na Josefa abych věděl co na nás chys­tá (co kdy­by na nás čeka­la ban­da roz­zu­ře­ných hra­ni­čá­řů s ješ­tě roz­zu­ře­něj­ší­mi rysi albí­ny nebo co kdy­by si ta potrh­lá čaro­děj­ka při­táh­la tře­ba dra­ka nebo vytáh­la z kap­sy kapes­ní balis­tu). Trošku jsme si ješ­tě s přá­te­li zame­di­to­va­li aby­chom moh­li na pro­tiv­ní­ky také tro­chu zazá­řit nejen elá­nem (mod­ré bles­ky- tak tomu říká­me my magi­či) a také abych mohl ses­lat ješ­tě pár dal­ších tele­por­tů. Ach, Josef pořád nalé­hal ať jde­me a vera­ti­sé­rum pořád neby­lo hoto­vé, co naplat, vyda­li jsme se vstříc osu­du do noč­ní tmy po pěšin­ce vedou­cí do hlu­bo­ké­ho lesa, přip­ra­ve­ni na nejhorší.

[pozn. auto­ra: zde Ismirův deník kon­čí, pokra­ču­jí zápis­ky z dení­ku Robího, Ismirova bratrance]

29.11.2005, Sobota – Nezměrné zklamání

Ráno bylo jako kaž­dé jiné oby­čej­né ráno, ran­ní medi­ta­ce, sní­da­ně a potom dlou­hé stu­dium prin­ci­pů magie živo­ta, krát­ká přes­táv­ka, potom zase stu­dium- kaž­do­den­ní kla­si­ka na uni­ver­zi­tě v Tel-Alclinu. Odpoledne mi doš­la zprá­va od dra­hé­ho brat­ran­ce Ismira, že má prob­lé­my, jde mu o život a že musím nut­ně za ním při­jet nebo ales­poň mu pora­dit, co má dělat. Zběžně mě obe­zná­mil s jeho situ­ací. Vypadalo to, jako obvyk­le, Ismir pod­vá­děl a kul něja­ké pochyb­né intri­ky, ale teď to váž­ně přeh­nal. Nikdy jsem sice mu do očí neřekl, že s jeho magií ovlá­da­nou a zka­že­nou duší nesou­hla­sím, ale teď je oči­vid­ně pozdě. Kdyby tak byl roz­um­ný a dal se na řád­né stu­dium a nesnil pořád o něja­kých dob­ro­druž­stvích a té jeho tajem­né magii, lépe řeče­no po ohni­vé magii. A ačko­li si nej­sem jis­tý, zda­li by on udělal to samé pro mě, tak za ním při­je­du, otáz­ka je, jest­li mne mis­tr pus­tí a také jak tako­vou dál­ku ura­zím, na koni by to trva­lo mini­mál­ně něko­lik dní, spíš týden a půl. Ale mis­tr vlád­ne moc­nou magií, mož­ná by mohl pro mne vytvo­řit por­tál, když jsem jeho oblí­be­ný žák. A tak se mis­tr roz­hodl dovo­lit mi týden stu­dij­ní­ho vol­na a dokon­ce mi i vytvo­řil por­tál, tak­že večer za tmy jsem se obje­vil před hos­tin­cem na Samotě upros­třed zasněže­ných hor v zemích divo­kých barbarů.

Ismir mi psal něco o hos­po­dě, že tam ho urči­tě naj­du, tak jsem se tam vydal. Vevnitř bylo spous­tu zvlášt­ních dob­ro­dru­hů v nála­dě, asi z něja­ké­ho alko­ho­lu, tak jsem si při­sedl a dal se s nimi do roz­ho­vo­ru. Oni se se mnou bavi­li, jako by mne dobře zna­li a oslo­vo­va­li mne dokon­ce Ismire. Bylo to asi naši nejen naši podo­bou, ale hlav­ně oba nosí­me podob­né elfí kou­zel­nic­ké róby a také máme stej­ný účes. Tak jsem jim tedy vysvět­lil, že já jsem jeho brat­ra­nec a při­jíž­dím za ním, abych mu pomohl z průš­vi­hu, jak jsem to již mno­ho­krát udělal. A potom jsem se samo­zřej­mě sna­žil zjis­tit něco o té udá­los­ti s upí­rem a míst­ních poměrech. Už dlou­hou chví­li Ismir nepři­chá­zel, a tak jsem se vydal ven z hos­po­dy, abych jej našel nebo on našel mě. Uviděl jsem malý hlou­ček něja­kých lidí baví­cí se hod­ně nahlas o straš­né vraž­dě. Tak jsem se k nim při­po­jil a nechal si vše zno­vu povědět. Prý tu po osa­dě cho­dil něja­ký hra­ni­čář s čty­řmi uře­za­ný­mi hla­va­mi u pasu a prý byl celý od krve. Měl krát­ké čer­né vla­sy, vyš­ší posta­vu, krouž­ko­vou zbroj, luk, šípy, meč a jako znak na koši­li měl list­na­tý strom na cih­lách, tedy poda­li mi cel­kem pod­rob­ný popis něja­ké­ho míst­ní­ho šílen­ce. Poté nasta­la má chví­le, zep­tal jsem se na Ismir, jest­li neví kde je, že jsem jeho brat­ra­nec a ces­to­val jsem vel­kou dál­ku, abych jej viděl a pomohl mu.

Co mi sděli­li bylo napros­to zdr­cu­jí­cí, jed­na s těch hlav byla Ismira, zby­lé byly něja­kých dvou elfů a posled­ní malič­ká něja­ké­ho hobi­ta. Slovy se nedá pop­sat obrov­ský žal, kte­rý jsem cítil, o to vět­ší byl můj vztek. Naštěstí má vůle byla nato­lik sil­ná a odhod­lal jsem se raci­onál­ně vyše­třit, kdo sto­jí za vraž­dou Ismira a těch zby­lých tří, asi to byli jeho přá­te­lé elfo­vé Moon, Nestaron a ten tajem­ný hobi­tek. Zeptal jsem se něja­kých mla­dých hez­kých hra­ni­čá­řek Sanri (údaj­ně je to ses­tře­ni­ce zavraž­děné Triss) a Tanaquil, zda­li neví kam šel Ismir a jeho spo­leč­ní­ci, něž byli zavraž­děni. Řekli něco o pěši­ně vedou­cí do hvoz­du a že je vedl Josef za tem­nou čaro­děj­ni­cí. Ihned jsem se roz­hodl, že se tam vydám a pomstím Ismirovu smrt, ať jej zabil kdo­ko­li, odpy­ká si nále­ži­tý trest, spra­vedl­nos­ti musí být uči­něno zadost. Vydal jsem se po lou­ce ved­le hos­po­dy spo­leč­ně s dal­ší­mi pout­ní­ky, kte­ří dora­zil dnes večer na Samotu, jako já. Po dva­ce­ti sázích ces­ty po pěši­ně jsme spa­tři­li šered­nou spoušť, sníh byl zbar­ven do čer­ve­na celé oko­lí bylo poli­té krví. Sklonil jsem magic­kou hůl­ku a jed­no­du­chým kouz­lem jsem roz­zá­řil konec hůl­ky tak, že v oko­lí by se dobře daly stu­do­vat sta­ro­věké ruko­pi­sy, tak krás­ně se světel­ná kouz­la učí jen na Tel-Alclinské univerzitě.

Opravdu mne udi­vi­lo, co jsem viděl. Na zemi leže­la čty­ři těla, kaž­dé pokry­to asi pěti­pal­co­vou vrstvou zkr­va­ve­né­ho sněhu, sníh jsme odhra­ba­li a oprav­du jsme našli mého dra­hé­ho brat­ran­ce i s jeho spo­leč­ní­ky. Kromě té krva­vé spouš­tě mne udi­vi­ly dal­ší věci, proč něk­do oběti zahra­bal tak zvlášt­ním způso­bem na kra­ji ces­ty a hlav­ně proč jim hla­vy uře­zá­val ne zrov­na ostrým mečem, proč je neusekl, když je tak nut­ně potře­bo­val proč tolik zby­teč­né krve. Průběh vraž­dy byl jas­ný hlav­ně díky tomu, že na mís­tě jsme našli roz­bi­tý fla­kó­nek od vel­mi sil­ně kon­cen­tro­va­né jab­leč­né vůně, už jen pohled na zbyt­ky této lah­vič­ky mne takřka uspal. Potom vrah vytáhl zřej­mě oby­čej­ný meč a uře­zal jim hla­vy jak bylo patr­no z těch rozdr­ce­ných krků. Takže to vypa­dá na jed­no­ho vra­ha, kte­rý oběti uspal a uře­zal jim hla­vy, potom byl viděn Josef, jak nosí hla­vy elfů u pasu. Nějak to zača­lo postup­ně zapa­dat dohro­ma­dy. Poté jsem tedy ohle­dat Ismira a co mne udi­vi­lo ješ­tě více bylo to, že žád­ná z jeho věcí se zřej­mě nezt­ra­ti­la, res­pek­ti­ve neby­la ukra­de­na. Kromě sluš­ných peněz, něja­kých lekt­va­rů a podob­ných věcí jsem také našel jeho deník, kde byly zazna­me­ná­ny všech­ny jeho špi­na­vé pod­vo­dy i jeho zvlášt­ní názo­ry na svět. Takže vra­ho­vi nešlo o pení­ze, chtěl hlav­ně zabít dob­ro­dru­hy, byť zce­la nepro­fe­si­onál­ním způso­bem. Díky této Ismirově dení­ku jsem zjis­til, že měl zapla­ce­ný na dneš­ní noc dob­rý pokoj v hos­po­dě a ten plášť co má na sobě je magic­ký. Důkladné čte­ní jeho dení­ku mne utvr­di­lo v dom­nění, že Ismir byl oprav­du bez­cha­rak­ter­ní fana­tic­ký, ale zato moc­ný kou­zel­ník, tedy co ztra­til na elfí čest­nos­ti a cha­rak­te­ru zís­kal na magic­kém nadá­ní, sou­dě dle jeho magic­ké kni­hy byl oprav­du moc­ný kou­zel­ník, roz­hod­ně toho svedl více, než já. Poté jsme těla s nále­ži­tou pie­tou pohřbi­li ved­le posvát­né­ho sta­le­té­ho buku.

V pát­rá­ní jsme pokra­čo­va­li dál, o Ismirovi jsem zjis­til, že se necho­val k ostat­ním, kte­ří neby­li elfy, s nále­ži­tou úctou, nýbrž jako hlou­pý pový­še­ný elf. Někteří mi dokon­ce tvr­di­li, že vedl sek­tu tří elfů nek­ro­man­tů, kte­ří byli vel­mi moc­ní, prý ovlá­da­li mini­mál­ně sed­mý a jejich vůd­ce Ismir dokon­ce desá­tý stu­peň zasvěce­ní do věd nek­ro­mant­ských, věd magic­kých a dokon­ce i umění zlo­dějů a assas­si­nů. No, co mě udi­vi­lo ješ­tě více bylo to, že více bláz­nů sdí­le­lo tuto nesmy­sl­nou myš­len­ku. Nic z toho neby­la vůbec prav­da, pro­četl jsem důklad­ně celý Ismirův deník i jeho magic­kou kni­hu a o čer­né magii, něja­ké sek­tě, či dokon­ce zapo­věze­né­mu umění zlo­dějů a assas­si­nů nepad­lo ani slo­vo, což byl jas­ný důkaz, že nic z toho není prav­da a kdy­by byla, tak by se Ismir rád pochvá­lil ve svém dení­ku, jako to dělá­val čas­to. O tom, že Josef nosil ty hla­vy není pochyb, mno­ho lidí jej vidělo, jak je má při­vá­za­né k opasku.

Hraničáři chtěli dál pokra­čo­vat v pát­rá­ní po dýce a chtěli zachrá­nit Triss, ostat­ně já jim v tom rád pomo­hu, vypa­da­jí jako dobří lidé. Jediným řeše­ním bylo donu­tit Josefa, ať vypi­je to vera­ti­sé­rum, kte­ré už má alchy­mis­t­ka urči­tě uva­ře­no. S mými nový­mi přá­te­li jsme se na něj slo­ži­li, bylo dost dra­hé a přiš­li v dopro­vo­du Chodkyně za Josefem, že to má vypít, pro jis­to­tu jsem se jej ješ­tě poku­sil zhyp­no­ti­zo­vat, nic naplat, jen řekl, že on je psy­chic­ky imun­ní nebo co to zadr­mo­lil a vylil to dra­hé vera­ti­sé­rum na mě na mou dra­hou róbu. Po tom­to jsem troš­ku začí­nal lito­vat, že hra­ni­čá­řům vlast­ně pomá­hám, když oni si ani sami neumí udělat pořá­dek s vlast­ní­mi lid­mi. Žal z Ismirovy smr­ti, žal z neschop­ných hra­ni­čá­řů a nesmy­sl­nos­ti bytí jsem šel zapít s přá­te­li do hos­po­dy. Ač pivo bylo pří­mo hnus­né, zlaj­no­va­li jsme se jako elfo­vé brzo a do vel­ké míry. Poté jsme v tom­to sta­vu zřej­mě obtěžo­va­li něja­ké mla­dé hra­ni­čá­řky a bra­li jim jejich pení­ze, či co, moc si nepa­ma­tu­ji, také jsem si děla­li dob­rý den z něja­kých gar­dis­tů a jiných hra­ni­čá­řů. Potom při­šel zas Josef a tvr­dil nám že jsme nek­ro­man­ti, pro­to­že máme nek­ro­hůl­ky a že jsme zlo­ději a co já vím ješ­tě. Žádnou nek­ro­hůl­ku jsem nikdy nevlast­nil, má hůl­ka je výhrad­ně ke kumu­lo­vá­ní magic­ké síly a jed­no­duš­ší­mu sesí­lá­ní kou­zel. Přesně, co a jak se sta­lo, si vlast­ně ani moc nepa­ma­tu­ji, alko­hol s elfy dělá divy. Dobře ale vím, že mi pořád něk­do bral moji hůl­ku a když jsem hrál kar­ty s ostat­ní­mi dob­ro­dru­hy, tak gar­dis­té našli na mrtvo­le za hos­po­dou čer­ný šátek s leb­kou a moji „nek­ro­hůl­ku“. Naštěstí mne neob­vi­ni­li, zřej­mě jim doš­lo, že v tako­vém sta­vu jsem byl nemohl niko­ho zabít.

Den se chý­lil ke kon­ci a do půl­no­ci zbý­va­lo jen posled­ních pár minut, sna­žil jsem se ješ­tě nějak zjis­tit, co je Josef vlast­ně zač a zda­li je stá­le slu­žeb­ní­kem čaro­děj­ky. Opět jsme musel nav­ští­vit míst­ní­ho obchod­ní­ka, abych od něj dostal svou hůl­ku, kte­rou mi pořád něk­do bral. Vyšel jsem ven a něco po mě chtěli Sanri a Tanaquil, vůbec si nic z toho nepa­ma­tu­ji, ale nějak mi utk­vělo v hla­vě, že Sanri má prav­du a já ji budu rád poslou­chat. Někdy v jed­nu nebo dvě jsem šel tedy mezi posled­ní­ma spát.

30.11.2005, Neděle- zatra­ce­ný pozem­ský svět

Ráno mne mí noví přá­te­lé budi­li, prý dole v hos­po­dě jsou na jíd­lo sma­že­ná vajíč­ka, ať vstá­vám a rych­le jdu dolů jíst, nebo nez­bu­de. Nezbylo, elfům trvá dlou­ho, než vsta­nou. Jako bych sebe nepoz­ná­val, mož­ná mé zma­te­ní, boles­ti hla­vy a oškli­vé vidi­ny je způso­be­no vče­rej­ším zapí­je­ním žalu ze smr­ti mého milo­va­né­ho brat­ran­ce Ismira, ale do mé ztrá­pe­né hla­vy se čím dál víc vkrá­da­jí chuch­val­ce tem­ných myš­le­nek, kte­ré roz­hod­ně nej­sou mé a nikdy bych je nevy­mys­lel. Mám najed­nou chuť se při­dat k míst­ní­mu pod­světí, chuť chrá­nit upí­ra a chuť zabí­jet hra­ni­čá­ře. Psychicky nez­vlá­dám tuto zamo­ta­nou situ­aci a únik hle­dám v alko­ho­lu. Ostatně u krbu je tep­líč­ko na roz­díl od ven­ku, kde se sice mír­ně otep­li­lo, ale mís­to sněhu teď prší a ven se vydá­va­jí jen poma­te­ní hraničáři.

Do hos­pod­ských dve­ří vtrh­ne Chodkyně, je celé pro­mo­če­ná, z vla­su jí sté­ka­jí prou­dy deš­ťo­vé vody obli­čej má zkr­va­ve­ný, šaty potr­ha­né. Zařvala jen jed­no slo­vo: „Skřeti!“ Potom leží­ce svým hra­ni­čá­řům říka­la něco o špi­na­vých skře­tech, kte­ří lezou z nor a chtějí zni­čit celou osa­du ale něja­ké dal­ší hlav­ní myš­len­ka mi díky mému sta­vu unik­la. Hraničáři, jak­mi­le ji usly­še­li měli vel­kou radost. Aťsi, mě už je všech­no jed­no, jen ať skře­ti to tu tře­ba celé sní, život je oškli­vý a nemá smysl. Ztratil jsem už zdra­vý roz­um, nemohl jsem již nestran­ně pozo­ro­vat situ­aci, nemohl jsem pře­mýš­let, má osob­nost byla v roz­kla­du. Únik jsem opět hle­dal v alko­ho­lu, ješ­těže jsem po Ismirovi zdědil tako­vé množ­ství peněz.

Mlžilo se mi před oči­ma, tem­no­ta mi zakry­la mysl, vidím, jak ke mně přis­tou­pi­la něja­ké paní a říká, že doj­de k vel­ké­mu stře­tu mezi hra­ni­čá­ři a stou­pen­ci čaro­děj­ky a já musím jít bojo­vat pro­ti hra­ni­čá­řům, musím jich poza­bí­jet co nej­víc bude mož­né. Ano má prav­du, uči­ním tak, vběh­nu mezi ně a pov­raž­dím jich v posled­ní bit­vě svým tesá­kem co nevíc bude mož­né, neza­lek­nu se jejich dlou­hých mečů ani jejich šípů, poběžím a budu zabí­jet a zabí­jet. Do bit­vy je ješ­tě dost času, a tak jdu do hos­po­dy zabít čas dal­ším pivem. Nějak jsem nevyb­ral zatáč­ku do dve­ří a mé čelo se potka­lo s fut­ry, z mé braš­nič­ky mi vypadl Ismirův deník a můj kar­táč, tak jsem tyto dva před­měty seb­ral, polo­žil na stůl u dal­ší­ho piv­ka se zaba­vil čte­ním z Ismirova dení­ku a čte­ním svých vzpo­mí­nek, mož­ná prá­vě zde naj­du odpo­vědi na otáz­ky, proč jsem v tak hlu­bo­ké kri­zi a proč tíh­nu k alko­ho­lu, když dopo­sud jsem byl abstinent.

Čtení mě moc neba­vi­lo a vše mé myš­le­ní přeh­lu­šo­va­la tou­ha po zabí­je­ní hra­ni­čá­řů, tou­ha po boji, tou­ha po krvi. Z mé elfí pova­hy poma­lu zbý­val je nar­ci­sis­mus, kte­rý byl ve mně zno­vu pro­bu­zen pohle­dem na můj kar­táč, měl bych se koneč­ně uče­sat, vla­sy jsem měl neup­ra­ve­né, hod­ně mast­né a mok­ré od deště. Tak jsem vla­sy sče­sal do culí­ku, a co jsem neuvi­děl v zrcad­le, na krku jsem obje­vil dvě ten­ké kula­té jiz­vy, nepa­ma­to­val jsem si, že bych je tam měl něk­dy před mým pří­jez­dem na Samotu, muse­ly se tam nějak dostat během mého poby­tu zde, ale jak? Jak se moh­ly tyto dvě kula­té jiz­vy dostat na můj krk? Že bych v hos­po­dě spadl do stře­pů nebo že by mne tak­to škráb­ly vět­vič­ky v lese? Zas tak vyma­za­ný na duchu jsem ješ­tě nebyl a tak mne trk­lo, že tako­vé jiz­vy moh­lo způso­bit jen a pou­ze upí­ří kous­nu­tí a jak se dočí­tám ze svých zápis­ků, tak mé myš­le­ní bylo pobo­ře­no po záhad­ném set­ká­ní se Sanri, ze kte­ré­ho si nic moc nepa­ma­tu­ji. Vše do sebe zapa­da­lo jako sklá­dan­ka, ale co mám dělat? Nemůžu se vůli té upír­ky vze­přít, ale můžu ve vhod­né chví­li otéct zpět na uni­ver­si­tu do Tel-Alclinu a tam mne jis­tě mis­tr, či jiní moc­ní mágo­vé pora­dí a tře­ba i zba­ví tu upír­ku moci nade mnou. Ještě, aby ze mě nebyl taky upír, to by mě ješ­tě chy­bělo, ale na dru­hou stranu…

Vyjdu před hos­po­du a vidím, že se začí­na­jí ses­ku­po­vat růz­né tajem­né exis­ten­ce, něja­cí míst­ní lap­ko­vé, támh­le sto­jí ta tem­ná čaro­děj­ka, tu si poví­dá něja­ký lou­pež­ník s bar­ba­rem Drassem. Ta cizí paní mne oslo­ví, zda­li jsem scho­pen jít zabí­jet hra­ni­čá­ře a já jsem nucen nevi­di­tel­nou silou, kte­rá sví­rá mou mysl, proh­lá­sit, že zabí­jet hra­ni­čá­ře budu rád. Chtěla vědět, jest­li mohu kouz­lit, což jsem nemohl, veš­ke­rá má magic­ké síla byla vyčer­pá­na vče­ra večer, když jsem byl opi­lý a sesí­lal jsem pro zába­vu mod­ré bles­ky do jiných opil­ců. Byl jsem však odhod­lán jít vraž­dit jen pomo­cí mého krát­ké­ho mečí­ku. Temná čaro­děj­ka nabíd­la, že se mnou bude medi­to­vat a upír­ka mi to dokon­ce při­ká­zal, tak jsem pros­tě medi­to­vat jít musel. Po medi­ta­ci jsem na sebe zača­ro­val něko­lik fyzic­kých a magic­kých ští­tů. Aha, už mi to doš­lo, navzdo­ry mé pošra­mo­ce­né mys­li, ta paní co mi při­ka­zu­je, co mám dělat je ta tem­ná čaro­děj­ka Lucida, ale upír­ku jsem potom již nikde od rána neviděl.

Bitva zača­la na lou­ce před osa­dou, na stra­ně jed­né byli zřej­mě hra­ni­čá­ři a něja­cí jejich příz­niv­ci i s mis­try­ní kou­zel­ni­cí, na stra­ně dru­hé stá­la tem­ná čaro­děj­ka a roti­la se něja­ká pochyb­ná sku­pi­na růz­ných lou­pež­ní­ků, zlo­dějů a jim podob­ných. Místní bar­ba­ři i Drassem se při­da­li k čaro­děj­ce také. Já jsem byl nucen bojo­vat, ač pro­ti své vůli pro­ti hra­ni­čá­řům, mí přá­te­lé elfo­vé se bit­vy neúčast­ni­li, dobře věděli proč.

Armády se roz­běh­ly pro­ti sobě, tasím tesák a běžím v prv­ní vlně. Takže úkol čaro­děj­ky jsem spl­nil, do bit­vy jsem vstou­pil a teď nasta­la chví­le se vze­přít její nad­vlá­dě. Snažil jsem se ze všech sil pře­mo­ci sílu čaro­děj­ky, ale ode­jít z bit­vy se mi nepo­da­ři­lo, musel jsem tedy bojo­vat dál. Slyším dal­ší pří­kaz: „Robí, kouz­li, rych­le!“ Nedokázal jsem nespl­nit pří­mý pří­kaz, a tak jsem zhyp­no­ti­zo­val něja­ké­ho obro­vi­té­ho váleč­ní­ka a při­ká­zal mu, aby zabí­jel hra­ni­čá­ře. Takové zlo jsem v živo­tě ješ­tě neuz­půso­bil a budu toho­to činu do smr­ti lito­val, ale magic­ká moc čaro­děj­ky je mno­ho­krát vět­ší, než má a já je pře­mo­ci asi nedo­ká­žu. Zacítil jsem sla­bý zápach jab­leč­né vůně, něko­lik hra­ni­čá­řů na dru­hé stra­ny bitev­ní­ho pole bylo uspá­no a pou­čen s brat­ran­co­va kon­ce jsem tedy nech­těl spin­kat také, pro­to jsem zvo­lil tak­tic­ký ústup. Kouzelnice, kte­rou Ismir neměl rád, si mé sym­pa­tie v této bit­vě také nezís­ka­la, zakouz­li­la do mě cel­kem sil­né mod­ré bles­ky, naštěs­tí jsem byl magic­ky chrá­něn, tak­že jsem se jí ako­rát vysmál. A aby toho neby­lo málo, tak za mnou běže­li dva veli­cí hra­ni­čá­ři, jejich krouž­ko­vé koši­le zlo­věst­ně cin­ka­ly, ješ­těže mám cel­kem rych­lé nohy a také jsem rela­tiv­ně leh­ký, a tak jsem se nebo­řil do roz­břed­lé­ho sněhu, jako mí pro­ná­sle­do­va­te­lé. Jaké jen je zaklí­nad­lo na nevi­di­tel­nost? Nemohl jsem si při útěku vzpo­me­nout a tele­por­ta­ci mým pláš­těm jsem si šetřil do vět­ších průš­vi­hů, než byli jen dva sou­pe­ři. Rychle a neob­rat­ně jsem lis­to­val magic­kou kni­hou, našel jsem zaklí­nad­lo, zasta­vil se, zne­vi­di­tel­nil jsem a jako nevi­di­tel­ný jsem klič­ko­val hus­tým lesí­kem ve sna­ze ztra­tit se mým pro­ná­sle­do­va­te­lům. Povedlo se, hra­ni­čá­ři to vzda­li, ale moc dob­rý tah to nebyl, poněvadž jsem byl dost pro­mo­če­ný. Zdá se, že upír­ka ani čaro­děj­ka tu nikde neby­li a já mohl se z toho­to zpro­pa­de­né­ho mís­ta zmi­zet nadobro.

Jenže mé věci byly v patře nad hos­tin­ce, v mém poko­ji. Proto jsem využil svůj plášť, tele­por­to­val jsem se pří­mo do své­ho poko­je, sba­lil si své věci. Seběhl po scho­dech dolů do hos­tin­ce, roz­lou­čil jsem se se svý­mi zná­mý­mi, tele­por­to­val jsem se pryč z hos­tin­ce, hlí­da­né­ho přívr­žen­ci tem­né čaro­děj­ky, k posvát­né­mu buku, kde byl pohřben můj brat­ra­nec Ismir, poklo­nil jsem se mu, ač nežil dob­rým a pros­pěš­ným živo­tem, tak pořád to byl můj pří­buz­ný a dob­rý pří­tel, navž­dy si jej budu pama­to­vat jako cíle­vědo­mé­ho a sta­teč­né­ho dob­ro­dru­ha, kte­rým se já asi nikdy nesta­nu. Nebyl již čas, něk­do by si mne mohl všim­nout, tak se odchá­zím po ces­tě do nejb­liž­ší­ho měs­ta, abych požá­dal mého mis­tra na magic­ké uni­ver­zi­tě v Tel-Alclinu o pře­ne­se­ní por­tá­lem zpět a hlav­ně o radu, jak zba­vit moc upír­ky nade mnou. Ale cítím, jak se tem­no­ta sta­hu­je z mé mys­li, navra­cí se mi hod­no­ty dob­ra a lás­ky. Opět mám odpor k alko­ho­lu a opět mám potře­bu pomá­hat, tře­ba tady tomu chu­dá­ko­vi, co leží u cesty.

Zvedám jej a co nez­jis­tím, je to hra­ni­čář, poví­dá že je pro­mrz­lý, zra­něný a nemá sílu jít dál. Údajně je posel a musí pře­dat zprá­vu gar­dě v sou­sed­ní ves­ni­ci. Tedy mu pomá­hám vstát, chla­pík má zkr­va­ve­nou pra­vou nohu, ale zato sil­nou vůli, je už scho­pen jít bez prob­lé­mů, tedy s mou dopo­mo­cí, dál po ces­tě. Nedá mi to, abych se nezep­tal, co tak důle­ži­té­ho musí pře­dat a proč šel zrov­na on, když je raněný. Vyprávěl něco o sou­bo­ji Finglas s upí­rem, že jej Chodkyně hodi­la někam do pod­ze­mí pomo­cí jed­no­směr­né­ho por­tá­lu, ale potom při bit­vě s míst­ním pod­světím byla sko­ro zabi­ta. A že on je posel míst­ní­ho Druida, kte­rý ji dostal z Drassových rukou. Povídá, že moc upír­ky je zatím zni­če­na, ale vět­ši­na hra­ni­čá­řů byla pov­raž­děna a tem­ná čaro­děj­ka Lucida zís­ká­vá na moci. Tak jsme se spo­lu vyda­li do blíz­ké ves­ni­ce, kde snad bude mož­no zapla­tit za něja­ké­ho holu­ba a poslat zprá­vu mis­tro­vi do Tel-Alclinu.

Díky tomu­to neče­ka­né­mu dob­ro­druž­ství jsem zís­kal mno­ho život­ních zku­še­nos­tí vel­mi odliš­ných od stu­dia na magic­ké uni­ver­si­tě. Začínám pře­mýš­let, že po ukon­če­ní základ­ních stu­dií bílé magie, bych se mohl na pár let někam vypra­vit, stej­ně jako můj zes­nu­lý brat­ra­nec, za dob­ro­druž­stvím, ale nebu­du před­bí­hat, stu­dium mi kon­čí až příš­tím rokem a jak teď už dobře vím, život při­ná­ší mno­ho neče­ka­ných zvratů…


Závěrem bych chtěl vyslo­vit nezměr­né díky a nehy­nou­cí slá­vu orga­ni­zá­to­rům (sku­pi­na Utopenci) a snad ješ­tě bych chtěl jen vyslo­vit skrom­né přá­ní, aby se tako­vých­to vyni­ka­jí­cí LARPů zaměře­ných na rolep­la­y­ing a dob­ré kos­tý­my kona­lo na Moravě více, než nyní, a aby se roz­ší­řil na LARPech sys­tém pra­vi­del DA, tedy pra­vid­la pro sou­boj, roz­měry zbra­ní a her­ní mechanismy.

S úctou Ismir, ismir@dolamorth.net, http://​da​.dola​morth​.net, sku­pi­na Dol Amorth, Vsetín